Ípíčka bývají mnohdy prvním zářezem v diskografii leckteré kapely. Ne tak v případě Sectesy. Pětice se na scéně pohybuje už osm roků, plnohodnotná alba na svém kontě mají hned dvě - "The Shreds of Oblivion" (2014) a "In The Secreation of Upcoming Days" (2017). A pokud je tedy "Jesus Christ Superlunch" jakýmsi předvojem či přípravou nové řadovky (tříletý odstup mezi deskami se přece jen začíná pomalu naplňovat) nebo dokonce ochutnávkou z ní, máme se na co těšit.

Oproti poslední dlouhohrající nahrávce novinka výrazně přitlačila na melodie. Pořád stejně se šlape na plynový pedál, na rychlosti muzikanti ubírají snad jen v coveru "By My Own Hand" od CEMETARY (ale i tam bicí zběsile uhánějí kupředu). Kolínské verzi dominuje zlověstná atmosféra měsíční noci, song postupně dospěje až k epicky střiženému funerálnímu finále, kterému dominují klávesy zahalené do retro oparu. Výkop, jímž se pak otevře závěrečná "Convulsive Headless Wading", je o to intenzivnější.

Soukromým vrcholem minikolekce je pro mě sedmiminutová "Omnius Throbbing" usazená na druhé pozici playlistu. Ta stojí na klenuté kytarové vyhrávce (o niž se postaral hostující Martin Schuster z Face The Day), která jako by byla z jiného (žánrového) světa. Sound písně výborně provzdušní a v refrénu a mezihrách vytvoří kýžený protipól k přímočaře naklepaným slokám i ke swingujícímu (doslova, i s praskajícím gramofonem) intru. Je to chytré, chytlavé a nesporně hitové. Trochu ve stínu výše uvedených se pak krčí hned první "The Last Thrills of Humanity", jež je poměrně ostrou rubanicí s hutným, do hloubky posazeným vokálem a nervní, neuspořádanou náladou.

Malá plocha Sectesy svědčí, nezbylo místo pro slabší kusy. Čtveřice skladeb je nebývale vyrovnaná a s výrazným příslibem hledí do budoucna. Stanou se nové písně součástí plnohodnotného alba, z něhož budou čnít jako monolity, nebo je kapela proloží dalšími podařenými kusy? Sám jsem zvědavý.