Trio finských cellových rockerů Apocalyptica, které se v sobotu 22. února představilo i v Praze, usmyčcovalo novou desku "Reflections", na níž se definitivně oprostilo od předloh metalových velikánů. Výsledek je docela dobře poslouchatelný.
Finská Apocalypica, uskupení, které dle vlastních slov velice rádo trestá své nástroje - violoncella, definitivně odhodilo masku invenčních plagiátorů a vsadila na striktně autorský materiál. Skupina, která si získala sympatie evropských rockových fanoušků předělávkami Metallicy, Sepultury nebo Pantery, tak vstoupila na tenký led. Otázkou je, zda umí bruslit a případně balancovat na hraně mrazivé kry. Nová deska "Reflections", jež přichází necelé dva roky po albu "Cult", má dokázat, že
Apocalyptica si zaslouží posluchačovu pozornost, aniž by obracela "Refuse/Resist" naruby. Má prý dost vlastních nápadů, kapela nechce ustrnout, touží po energickém vývoji vpřed...
"Stvořili jsme zcela novou hudební kategorii - cello-rock," chvástá se Perttu Kivilakso na
webových stránkách souboru. Já mu musím dat za pravdu, něco jiného je, do jaké míry je takový subžánr relevantní a pro fanoušky zajímavý. "Reflections" každopádně skýtá několik nadmíru příjemných momentů, jimž chybí neznatelný krůček, abyste je považovali za klasicky řízný hardrock. Například "Heat", "Resurrection" nebo úvodní "Prologue (Apprehension)" jsou energií od sklepa po půdu nabité pecky, jejichž naboostrovaný zvuk si nezadá s panterovskou kytarou. Co ovšem
Apocalypticu odlišuje od typických metalových part, je prolínání rocku s vážnou hudbou, táhlé melodické sólové pasáže, patetické aranže ("Cortége") a pochopitelně absence zpěvu. Právě prázdnotu, která nutně vyvstane při neúčasti vokálu, musí skupina nahrazovat výše zmíněnými postupy. Musí svou hudbu nasytit zvukovou bohatostí, sžíravou melodičností, adekvátní hutností.
V tom, aby se atraktivita
Apocalypticy jedině zvyšovala, jí napomáhá dokonce sám bubenický velmistr
Dave Lombardo a všechny skladby, na nichž participoval, patří bez diskuse k tomu nejlepšímu, co lze na desce "Reflections" slyšet. Dokonce se prý jedná o spolupráci se zpěváky, takže se zdá, že z Finů se pomalu ale jistě stává "regulerní" rocková skupina. Abych se ale ještě vrátil k vlastnímu albu, muzikantům nelze upřít ani talent ani nápady. Riffy, kterými se ohánějí, snesou i to nejostřejší srovnání s metalovými legendami, prolínání údernosti s melodií a virtuozitou nemohu nic vytknout. Je to ovšem všechno dost podobné, struktura jednotlivých písní je nachlup stejná (počáteční výpal, dvouminutové sólo s ostrým podkladem, riff, zase sólo, případně orchestrální aranžma). Navíc nejsem přesvědčen, zda lidé, kteří měli rádi
Apocalypticu kvůli coververzím, ji budou i nadále vyjadřovat důvěru. Tehdy ji brali jako zajímavou alternativu, nový stupeň revivalu.
Opravdu těžko se to hodnotí. "Reflections" je deska každopádně zajímavá, skýtající hned několik výjimečných momentů, v globálu ale trošku nudná (hlavně kvůli baladickým pasážím). Člověk vlastně neví, kam ji zařadit. Rozhodně apeluje na posluchačovu pozornost a soustředěnost, netouží po nahodilém, zbrklém recipientovi. Nicméně soudě podle referencí, které následovaly pražskému koncertu, na který jsem se shodou přihlouplých okolností nestihl dostat, předpokládám, že
Apocalyptica zdaleka nehodlá opustit revivalovou polohu, ani nechce polevit v elánu. Z desky tohle je cítit, jen v ovzduší smrdí srovnání s coververzemi, které byly přeci jen o vlas lepší...