Obě skupiny už v O2 areně hrály, poprvé se však vystřídaly během jednoho večera. A společné pro ně bylo mnohé. Největší slávy si užily v osmdesátkách a tehdejší hard rock, glam metal a příbuzné žánry je řadí mezi kapely, které sice dnes hrají v arénách, nepotrpí si však na žádné pódiové propriety a s nadsázkou řečeno je pro ně největší show, když stojan od mikrofonu dají vzhůru nohama. To platilo především pro Whitesnake, kteří večer v osm hodin otevírali.

Pět mániček s řetězy kolem pasu, leopardími kalhotami a kloubouky jak z "Krokodýla Dundeeho" přísně drželo image, jaká byla před takřka čtyřmi dekádami v žánru povinná, a kdo by čekal něco jiného než záplavu někdejších klišé a heroických póz Davida Coverdalea, jemuž ve zpěvu zdatně pomáhali ostatní muzikanti, je na špatném koncertě. Dnes už přece jen trochu retro znějící vypalovačky naživo trochu ztrácely švih a špatný zvuk, v němž byly bicí vytaženy příliš vysoko a vokály naopak cílily na hranici srozumitelnosti, výslednému dojmu také nepřidaly.

Formace s publikem téměř nekomunikovala a jen rychle odbavovala jednu skladbu za druhou, až se někdejší singly začaly slévat do sebe. Publikum se probudilo a dalo ruce s mobily (do té doby neviděnými) nad hlavu až zhruba v půlce setu při "Hey You (You Make Me Rock)", pak se ještě zapojilo při "Is This Love" a samozřejmě téměř finálním hitu "Here I Go Again", jinak ale byla až na malé výjimky zcela zaplněná O2 arena toho večera překvapivě klidná.

Po půlhodinové přestavbě se o půl desáté po čtyřech letech vrátili do vysočanské haly Britové Def Leppard. Jejich skladby sklízely u publika krapet větší úspěch, tihle bardi mají přece jen více ryze rádiových hitů a slyšet například akustickou verzi balady "Two Steps Behind" patřilo k nejpříjemnějším okamžikům večera. V této skladbě to bylo také úplně poprvé, kdy se zvuk podařilo nastavit jakžtakž srozumitelně, takže pokud jste zrovna s desítkami dalších neporušovali zákaz kouření, mohli jste si zazpívat s kapelou.

Od roku 1977 hrající veteráni měli také o fous lepší pódiovou výbavu, a tak diváky bavili tu jezdícími lebkami na projekci ("Man Enough"), támhle zase krásnou, synchronizovanou laserovou show, jakou předvedli v "Love Bites". A protože očekávaný vrchol "Pour Some Sugar On Me" diváky ze sedaček nezvedl, vzpomeňme alespoň na předchozí "Hysteria", k níž na plátně běžely archivní záběry a zpěvák na její konec zařadil úryvek "Heroes" od Davida Bowieho, jehož tričko měl na sobě a kterého pozdravil i do nebe. Konfety jako tenkrát před lety v Ostravě se nekonaly, největším dárkem tak bylo hlavně to, že to oběma formacím pořád ještě hraje, v rámci možností jim slouží zdraví a ponorková nemoc není tak hrozná jako jinde. Tak ať jim to hraje i dál!