Už nejenom na Slovensku, ale i u nás platí, že Paľo Habera rovná se SuperStar, a toto spojení se v Praze projevilo hned několikrát. Vedle řady narážek samotného zpěváka k tomu došlo už při výběru předskokana, kterým byl vítěz druhého ročníku soutěže Slovensko hľadá SuperStar Peter Cmorik. Na pódium vstoupil se svojí kapelou na minutu přesně a jeho půlhodinový set nepostrádal nic podstatného. Nechyběla novinka "Dva prúdy riek", česky skvěle odzpívaná "Kříž svůj neseme" z filmu "Muzikanti", v níž Jarka Nohavicu zastoupil kytarista Maroš Goga, a samozřejmě i jeho dva velké hity "Dážď" a skvělá "Mám pocit".

Je jen škoda, že Cmorikův výborný muzikantský projev a charismatický zpěv trošku více nepodpořila i vizuální stránka. Tak nějak si říkám, že doba loga kapely na promítací stěně za pódiem a naprosto neměnného nasvícení by už mohla být pryč a že i předskokan si zaslouží něco víc. Přitom světelný park a ti, kteří jej ovládali a navrhovali celou vizuální stránku koncertu hlavních aktérů, jenom pár minut poté dokázali, že jsou mistry svého oboru.

Fanoušci a návštěvníci koncertů kapely Team jsou zvyklí na skvělou show a jistě nebyli zklamaní ani tentokrát. Hned po příchodu formace na pódium se totiž strhla nejen hudební smršť, ale také excelentní podívaná. Nikdo asi nečekal, že by Slováci přivezli laserovou síť jako nedávno Muse nebo vyšperkovanou show, jakou se chlubí například Take That, zároveň i oni sami při minulých turné vozili členitější scény, ale tentokrát s naprosto obyčejnými světly dokázali vyrobit vysočanské aréně třeba nižší strop nebo naopak rozhicovat publikum doběla. Na velké promítací stěně, která byla doplněná ještě o frontální část vyvýšené části pódia, pak běhaly excelentní animace, které podtrhovaly atmosféru songů a které snesly srovnání s těmi, jaké produkují týmy anglofonních hvězd (a leckdy je i předčily).

Team či Pavol Habera sem tam vydají nějakou novou písničku, ovšem poslední deska už může pomalu vyrazit na první rande, a tak už poslední roky jezdí po českých a slovenských halách de facto s výběrem svých největších hitů. Ono to ale nikomu nevadí. Kapela a její lídr jich totiž za svoji více než třicetiletou existenci posbírali tolik, že i tak se nedostane nikdy na všechny a další redukci by fanoušci asi snášeli jen velmi neradi.

Abychom přece jen byli spravedliví, jedna zbrusu nová skladba na koncertě zazněla. Vedle "Slovníki cudzích snov" a "Život je nuda" totiž zahráli i letošní novinku Paľa Habery "Chcem to zažiť ešte raz", kterou natočil společně s dlaším SuperStaristou Benem Cristovao a Viktorem Hazardem. První jmenovaný, který v jiných městech zněl pouze z videí, si v případě Prahy došel na chvíli vyzkoušet velké pódium a zaplněnou vysočanskou halu. Ačkoli tento song úplně nezapadal do celkového konceptu vystoupení, v tu dobu rozparáděné publikum ho i tak skvěle přijalo a Benovi dokonce zazpívalo i narozeninovou "Happy Birthday".

V případě některých zahraničních hvězd si občas stěžujeme, že na jejich koncerty chodí studení čumáci. U Teamu je tomu obvykle zcela naopak a nejinak tomu bylo i tentokrát. Po prvních dvou rozehřívacích písních totiž kapela spustila "Prievan v peňaženke" a ten příval energie, který s prievanem poslali do publika, lidi dokonale nakopl a v luxusní atmosféře stupňované jedním hitem za druhým vše doběhlo až do samotného konce.

Nebylo sice zcela vyprodáno, na horním ochozu by se určitě pár míst našlo, ovšem na zaplněné ploše to znát rozhodně nebylo. Lidi naprosto symbioticky spolupracovali s kapelou, a tak se například při "Severance" celá hala rozsvítila světýlky z mobilních telefonů, nechyběl samozřejmě ani sborový zpěv známých partů písniček po celou dobu koncertu. Nikdo se tedy nemohl divit, že ve finále odstartované "Mamou Kami" už prakticky všichni stáli na nohou a zbytek koncertu propařili.

Svůj podíl na tom měl pochopitelně i Pavol Habera, který na úvod koncertu prohlásil, že tentokrát si Prahu přijel užít a ne se stresovat. Dá-li se soudit z jeho uvolněného projevu, dokonale se mu to povedlo. Jako vždy obecenstvo bavil svými průpovídkami, někdy i trochu jadrnějšími, a častokrát si dělal srandu ze svého porotcování v soutěži.

Pro diváky zřejmě nejpřitažlivější a rozhodně nejbližší byl moment, kdy se vydal mezi sedící publikum na malý akustický set. Prvně prohlásil, jak je moderní udělat si někde v druhém rohu haly menší stage, ale prý to stojí moc úsilí a kilometry kabelů a že Slováci to dělají jinak. Prostě si sedl na schody a obklopený lidmi jen tak na španělku spustil krátký úryvek "Shallow", celou "Boli sme raz milovaní" a část "Láska necestuj tým vlakom", u níž se přesunul zpět na hlavní pódium. Zbytek dozpíval už za podpory ostatních muzikantů.

Koncerty Teamu jsou založené na zábavě, obrovské energii a také na profesionalitě a výborně odvedené práci. Když se člověk zaposlouchá do té neskutečné přehlídky hitů, zjistí, na jak širokém hudebním poli se tato slovenská kapela pohybovala a pohybuje. Od hard rocku přes art rock připomínající ještě nyní některé věci Genesis až po popové balady a skladby, které by dneska už mohly spadnout i do škatulky indie popu. Přesto spolu dohromady fungovaly naprosto bez jakýchkoli "ale", a i proto nezbývá doufat, prakticky jako pokaždé, že ani toto turné nebylo to skutečně poslední a že si za čas společně s Paľem Haberou budeme moct zazpívat: " Je to vo hviezdach, je to vo hviezdach. Proste na všetko máš jasnú odpoveď..."