Z nepřeberného množství letních festivalů si vybere snad každý, koho hudba jen trochu zajímá. Příznivcům spíše menších a žánrově vyhraněných akcí nemohl uniknout Colour Meeting, orientovaný ponejvíce na world music. Co všechno Polička poslední červencový pátek a sobotu nabídla?
© Olga Staňková Festival Colour Meeting si neklade za cíl přitáhnout diváckou masu na velká jména. Soustředí se spíše na kapely mainstreamu neznámé, nezřídka objevené na showcaseových přehlídkách. Je to zkrátka ideální akce na objevování, navíc v malebném prostředí loučky mezi hradbami a Synským rybníkem v Poličce.
O vrchol prvního večera se postaralo novozélandsko-nizozemské trio
My Baby, které v posledních letech uchvacuje kritiky i fanoušky zvukově pestrým mixem sahajícím od gospelu přes folk až k funku a EDM. Výrazná taneční basa v rukou frontwoman Cato van Dijck v kombinaci s hravou rytmikou jejího bratra Joosta s někdy až frenetickými motivy kytaristy Daniela Johnstona útočila na energii, která se po těžkém a tropicky horkém pracovním týdnu drala ven. Zklidnění se dostavilo až dlouho po skončení koncertu za poslechu introvertních melodií a vtipně inteligentních textů slovenské hudebnice Moniky Midriakové a jejího jednočlenného projektu
Leto s Monikou.
© Olga Staňková Zatímco zmínění My Baby byli v Česku již počtvrté, Skotové
RURA si na poličském festivalu odbyli svou tuzemskou premiéru. Jedna z největších senzací současné ostrovní folkové scény odehrála dramaturgicky skvěle vystavěný set. Začala celkem zaměnitelnými keltskými melodiemi, které si člověk umí představit coby kulisu glasgowských hospůdek, postupně se však propracovávala k originálnějším kusům postaveným na perfektní souhře houslí a dud s výrazným podkresem gradující rytmiky. Chytlavost skladeb čtveřice dokládali zejména pánové v prvních řadách předvádějící hopsavé lidové tance. Milým gestem kytaristy Adama Browna byla pocta jeho čtyřiaosmdesátiletému dědečkovi, jehož ústní vzpomínky zaznamenal a vložil na aktuální album skupiny "In Praise Of Home".
Na open-air akcích návštěvníci mnohdy pendlují mezi více scénami. I v poličce je vedle hlavního pódia menší šapitó. V podmínkách Colour Meetingu však tyto přesuny znamenaly maximálně dvě minuty chůze, která navíc vedla přímou cestou přes všechny stánky s občerstvením, kde se servírovalo jídlo na porcelán.
Jeden z těchto přesunů vedl za
čerstvou vítězkou Czech Music Crossroads Awards Bárou Zmekovou. Písničkářka do Poličky přivezla své druhé album s tajemným názvem "Lunaves".
© Olga Staňková Zmeková své skladby staví na přesvědčivých textech, kombinujících emocionální naléhavost osobního sdělení, lyrické obrazy, neotřelé metafory i slovní hříčky. Jemný hlas a přednes, charakterizovaný perfektní češtinou se specifickým frázováním, které místy připomínalo to nejlepší z divadla Semafor, dodávaly její hudbě kouzlo dosud neslyšeného a při skladbách jako "Kostra" nebo "Svatojánská noc" na publikum těžce doléhaly a dojímaly. Zmeková se tak postarala nejen o jeden ze zlatých hřebů přehlídky, ale také přesvědčila, že právě letos prožíváme její přerod z nadějného objevu na etablované jméno hudební scény.
Tvorba italského dua
Ilaria Graziano & Francesco Forni, deklamovaná jako folk, blues a dolce vita, zaujala hlavně svou živelností a radostí připomínající pouliční hraní, či možná ještě lépe hraní pro hrstku přátel u sklenky červeného. Dva vokály zpívající v několika světových, hlavně románských jazycích doplněné akustickou kytarou a ukulele svým temperamentem dokázaly osazenstvo dostat do velmi dobré nálady. Dočasný kousek Neapole se mimochodem v Česku znovu zhmotní 20. září v pražském Café V lese.
© Olga Staňková Po ostrovtipné ironické show, přehlídce napumpovaných eg a přehnaných beatů Kapitána Dema, se kterou se program přehoupl přes půlnoc, už publikum snad nemohlo být vytancovanější. To by ovšem nesměli nastoupit izraelští Boom Pam, kteří měli celý festival uzavřít. Surf-rock využívající motivů tradiční izraelské hudby v nástrojovém obsazeni kytara, klávesy, bicí a tuba strhl všechny přítomné do rytmického opojení. Ani ty nejrozjařenější tance nestačily živelnému zvuku, který se linul z jeviště. Dominantním prvkem byly rychlé riffy elektrické kytary hrané převážně na jednu strunu, jež připomínaly hit "Miserlou", známý ze soundtracku k "Pulp Fiction".
Šestnáctý ročník Colour Meetingu tak skončil na blízkovýchodní taneční vlně, přinesl však mnohem pestřejší výběr skvělých kapel ze všech koutů Evropy a současně osvědčená i vycházející jména české alternativní scény. Folková orientace line-upu stále dominuje, pořadatelé se však nebojí žánrových odboček, což z akce dělá událost, kterou se vyplatí navštívit.
Autor: Martin Řezníček