© facebook interpreta
Ondřej Hricko - Jiní, ale stále dobří Rammstein (8/10)
Vztah ke kapele: Jedna z nejvýraznějších neanglofonních skupin na světě. Rammstein s novou studiovkou otáleli celých deset let. To je dlouhá doba na to, aby se hudební scéna značně proměnila, fanoušky nevyjímaje. Němci ovšem přišli s materiálem, který obstojí i v roce 2019 a hlavně v konkurenci předchozích desek. Bezejmenná novinka baví hudební pestrostí i silnými texty. Z muzikantů je cítit, že v dobrém slova smyslu zestárli. Nejsou tak agresivní, zemití a za každou cenu šokující, což může některé fanoušky zamrzet. Dotýkají se vážných témat (sexuální obchod, nacionalismus, náboženství) a balí je do hudebně rozmanitých skladeb. Nejlepší překvapivě nejsou singly "Deutschland" ani "Radio", které sice zaujmou údernými refrény a jednoduchou kompozicí, ale jinak jde o vesměs rutinní rukopis formace. Daleko působivější je gradovaná, nervní "Puppe", v níž Till Lindemann předvádí vokálně skutečně živelný výkon, i tanečnější "Ausländer", která ukazuje zcela novou, modernější tvář německé mašiny bez klasického industriálního groovu. Rozhodně povedený návrat mezi elitu.
Jan Trávníček - Stále dobří, ale bez překvapení (7/10)
Vztah ke kapele: V podstatě už jejich desky vůbec neposlouchám, ohrály se mi. Kdykoliv se mě někdo zeptá, jaký byl nejlepší koncert, co jsem kdy viděl, odpovídám, že čistě hudebně to byl Sting se symfonickým orchestrem. Co do show ale spolu stále soupeří Coldplay právě s Lindemannovou bandou. Asi se shodneme, že tím nejlepším na nové kolekci "Rammstein" je to, že vůbec vyšla. A taky to fenomenální video k singlu "Deutschland". Jenže ani jedna z těch věcí se do hodnocení promítnout nemůže, protože tady se bavíme o hudbě. A ta je... no, stejná jako vždycky. Tedy skoro. Firma Rammstein už je tak daleko, že samozřejmě nemůže začít hrát třeba soul nebo hip-hop. Respektive mohla by, ale konzervativní publikum na německých stadionech by jí to neodpustilo. Takže se nadále drží industriálního rocku, a největší hudební novinky tudíž najdete v aranžích na začátcích a koncích jednotlivých skladeb. Kostelní sbory, synťáky a zase trochu více té elektroniky budiž příkladem. Jinak to ale tihle velikáni staví na všem, co už znáte. Kontroverzní už v textech být moc nemůžou, protože jestli někdo zkusil už fakt všechno, tak oni. A jak vlastenectví, tak třeba náboženství už dnes hnou jen s málokým. Svět je cyničtější, zvykli jsme si na všechno. A tak i když se kromě dosavadních tří singlů mluví na české facebookové fanouškovské skupině už asi jen o "Puppe" jako o posledním songu, který ještě budí nějaké emoce, nakonec ani nevadí, že německé legendy žádnou revoluci nespustí. Hlavní totiž je, že můžou o pár nových položek obohatit svůj koncertní setlist, který po dekádě a tolika turné už vážně potřeboval provětrat. Mnohem více jsem tedy zvědavý spíše na to, jak se novinka v diskografii projeví na chystaných show v Edenu a kolik nových čísel uvidíme. I dokonalost se totiž může po čase zajídat.
Ondřej Michal - Stroj na peníze, co šlape dokonale (5/10)
Vztah ke kapele: "Sehnsucht" je jejich nejlepší album. Nic dalšího už točit nemuseli. Jak svěže a zábavně zněli Rammstein na soundtracku k filmu Davida Lynche "Lost Highway", kde jsem je před více než dvaceti lety objevil! To ale bylo ještě v době, kdy vyšla jejich druhá a z mého pohledu nejlepší řadovka "Sehnsucht". Tehdy jsem ale netušil, že se skupina postupem času přetransformuje v dokonale fungující stroj na peníze s precizně propracovaným marketingem. Vždyť co by byli tihle Němci bez skandálních klipů, textů o sexuálních úchylkách a dalších rádoby kontroverzí? Zůstala by jen kopie KMFDM, Die Krupps, Laibach, Ministry a dalších stylotvorných souborů. Změna k lepšímu nepřichází ani s letošním albem a upřímně, kdo by ji taky čekal? "Rammstein" je k uzoufání nudná deska, kde se Till Lindemann & spol. točí v kruhu bezradnosti, nevědí kudy kam, tajně doufají, že si toho nikdo nevšimne a dílo zase sklidí úspěch. Vsadím se, že taky jo. A je vcelku jedno, že nabroušené kytary kapela nechala na chodbě studia, aby nezabíraly místo synťákům a další elektronice, které tentokrát dostaly nebývale mnoho prostoru. To by ostatně nebylo nic proti ničemu, kdyby výsledek byl víc než jen sbírka skladeb bez výrazu a osobitosti s atributy tak dobře známými z předchozích počinů. Od původního vykrádání jiných se tak Rammstein po pětadvaceti letech hraní dostali do fáze vykrádání sebe sama. Proč to ale řešit, když tahle mašina na prachy šlape přímo dokonale?
