No dobrá, neplatí to úplně stoprocentně, protože zrovna Ewert And The Two Dragons nejsou zrovna mladí a neznámí, které by měl teprve někdo objevit. Vždyť v prostoru NoD byste našli pamětníky jejich koncertů z roku 2012 na Frequency či Colours Of Ostrava, případně třeba i na Pohodě či v sólovém setu v Chapeau Rouge z roku 2013. Už tam sbírali ostruhy, mnoho fanoušků ale asi neoslovili, neboť do sálu by se klidně vešel i dvojnásobek lidí.

Indiefolková melancholie už bohužel není tolik v kurzu, jako ještě před pár lety, částečně si za to ale mohou muzikanti sami. Jejich vizuálně chudý set, v němž maximálně párkrát zablikaly stroboskopy, ale jinak šlo o statické vystoupení, byl totiž sice příjemný na poslech, zároveň ale místy ztrácel na síle. Mohla za to nevyváženost materiálu z dosavadních čtyře řadovek.

V úvodu potěšil povznášející riff skladby "Giving Up", skvělé nazvučení pomohlo mimo jiné i "Somewhere", která začínala jako staří Keane, ale skončila v bouři hlučících nástrojů. První a jediný sborový zpěv zazněl při zkrácené verzi "Jolene", kterou frontman odehrál a odzpíval úplně sám.

Lepšímu dojmu by možná pomohlo, kdyby obsluhu kláves přenechal někomu dalšímu a soustředil se na silnější propojení s publikem. To si sice v jednu chvíli mohlo vychutnat xylofonem doprovázenou "In The End (There's Only Love)", ale v novinkové "Hold On" už zase mohlo vidět bubeníka, jak se nudí, protože při repetitivním hraní nemá čím nadchnout sebe ani přítomné. A pak už zase začala vzdušným riffem obohacená "Follow Me", v níž skupina připomínala ty nejlepší momenty ze singlů Foals.

Bylo to tedy trošku nahoru a dolů, a přestože koncert měl sotva hodinku, mohl by být i kratší, protože udržet celou dobu pozornost dalo chvílemi zabrat. Ale zas tak moc to nevadí. Nemůžou být všechny koncerty nejlepší ve vašem životě. Někdy jsou prostě jen fajn.