Pražská kapela Nahoru po schodišti dolů band právě slaví dvacet let od svého vzniku. A taky křtí své zatím poslední CD, které je všechno, jen ne obyčejné. V jedné hospůdce jsem proto zasedl ke stolu a obědu s baskytaristou Vráťou Horčíkem, abychom si to trochu zrekapitulovali.

Nevím, jestli si to sami uvědomujete, ale u vaší kapely existuje hodně široký rozptyl nazírání na ni, či řekněme úhlů pohledu. Pro některé je to pouhý šraml, nezávazná zábava v jedné linii třeba se Třemi sestrami či Divokým Billem, nedávno jsem se také setkal s teorií, že jste praotcové ska v Čechách, a na opačném pólu jsou lidé, kteří si vás hodně považují pro jasně deklarované názory, originální mix hudebních žánrů a skvělé texty. Například taková Ta Jana z Velké Ohrady, věnující se úplně odlišnému druhu hudby, vás nedávno v jednom rozhovoru označila za "jednu z mála českých kapel, které se dají poslouchat". Jak sebe a svou pozici po těch letech vnímáte vy sami?

Ten náhled je daný určitě tím, jak nás ten daný člověk má zažité. Jedna věc je, kam nás mají zařazené ti, kteří nás znají z festivalů, z koncertů atd. My, z našeho pohledu, bychom asi měli i na víc, co se týče té pozice, ale dál se nedostaneme kvůli médiím, kde jsme asi neprůchodní kvůli textům, určitě bychom rádi třeba prodávali víc desek atd. My sami netušíme přesně, kde jsou ta vrátka, která bychom měli otevřít. Nebo takhle - my to víme, ale do těch, o kterých víme všichni, my nepůjdeme. Hudební fanoušci o nás vědí, ti si nás najdou, ale širší povědomost o nás nejspíš není.

Máte v tom, kde je ta hranice, za kterou nepůjdete, v kapele shodu? Vím, že ohledně desky "Svinska pržola" jste měli jistou nabídku na vydání od velkého vydavatelství, kterou jste ale odmítli, protože podmínky pro vás byly nepřijatelné a raději jste ji vydali u menšího vydavatelství Black Point Music.

Hranice samozřejmě máme, skákat v pytli do Estrády na Novu určitě nepůjdeme. Ale je pravda, že rozdíly názorů tu jsou. Třeba Martin Roušar je ostřílený harcovník, který začínal jako muzikant ve dvaceti tím, že stíhal za den tři koncerty - s estrádou, s country kapelou a s orchestrem s Pavlem Liškou. Od malička je profesionální muzikant, který hraje tam, kde dostane nabídku. Jiní mají rádi svoji práci a berou to čistě jako zábavu v tom, že se nenechají nikam tlačit, ani nijak ovlivňovat. V tom u nás rozpory jsou, ale takový normální - ve výsledku se nakonec shodneme.

Právě slavíte dvacet let od vzniku a v aktuální sestavě hrajete přesně deset let. Z "otců zakladatelů" jsou v sestavě již jen Martin Krajíček a Marek Brodský, tedy leader a textař. Dovedete si vůbec představit další existenci bez někoho z nich dvou?

Za těch deset let se podobné myšlenky pochopitelně objevily několikrát a nejen u těch dvou. Jenomže nedávno jsme měli skoro půlroční pauzu způsobenou tím, že Marek měl jet pryč, a přestože měla být za něj náhrada, najednou z toho vyplynulo, že si radši dáme pauzu, než hrát s náhradou. Na jednu stranu si to vůbec nedovedu bez nich představit, na druhou stranu nikdo nemůže vědět, jestli by to třeba nebyl přínos. Třeba by to k něčemu bylo. Ale tím, že jsme v téhle sestavě deset let, tak je to možná stereotyp nebo nechuť něco měnit, možná jsme jen líní.

Jak se vyrovnáváte po těch letech s ponorkovou nemocí, která tam zákonitě musí vznikat?

Těžko (smích). To jsou občas scény... To máš jako v manželství, musíš občas něco překousnout nebo odpouštět. Musíme se učit s tím zacházet. Když se třeba hraje několikrát týdně a je toho víc za sebou, tak se to vyhrocuje a posíláme se do různých míst. Pak se ovšem pár dní nevidíme a při odjezdu na další koncert se u auta radostně vítáme.

A co další kapely, vedlejší projekty? Vím, že jsi hrával třeba ve Vítkově kvartetu.

Tam jsme hrávali s Vláďou Cihelkou. Po roce 1989, když mělo Schodiště pauzu, jsme tam šli s představou, že uděláme díru do světa, jeli jsme hrát do Dánska a do Švédska. Potom to usnulo. Pak se dala dohromady nová sestava, já jsem ještě zároveň hrával v OTK, to už jsem pak kvůli Schodišti nestíhal, ani dědečky rokenrolu Mefisto. Zdenda Plášek hrával se ZOO, ale to pak nějak vyšumělo. Dneska už mají všichni jen Schodiště.

Pojďme k aktuálnímu dění. Vloni jste natočili remake vašeho debutu. To byl docela riskantní kousek - jak jste s ním s odstupem několika měsíců spokojení?

V tom natáčení zrovna panovala docela neshoda. Někteří si mysleli, že se nemá kopat do mrtvoly, ale většina kapely byla ráda, že se to udělalo. Já konkrétně si myslím, že si ty písničky zasloužily, aby vypadaly tak, jak měly vypadat. Bohužel ta deska před deseti lety se strašlivě nepovedla, takže ta satisfakce je pro mě dobrá. Konečně se to povedlo tak, jak se to mělo povést tenkrát, a jsem rád, že jsme to udělali.

Na cédéčku "Album první" ovšem není jen znovu nahraný debut, ale i bonus v podobě několika archívních nahrávek. Pokud vím, tak jich máte v zásobě víc - jak nebo podle čeho jste je vybírali?

Vybírali jsme je na pravidelném soustředění, kde jsme to celé připravovali. Normálně jsme si pouštěli písničky a kolektivně jsme si říkali, jestli se všem ještě líbí nebo ne. No a pak nám to Marek nadiktoval (smích).

Ty nahrávky ale v osmdesátých letech vznikaly v dost amatérských podmínkách. Bylo tam třeba velkých studiových úprav?

Ono se s tím už moc dělat nedalo. Bylo to točené do dvou stop, takže se daly jen čistit korekce, basy, výšky, nějaké to filtrování, komprese... Víc se už s tím dělat nedalo. Někde je zvuk hodně poplatný době a způsobu vzniku. Jinak jich je opravdu víc, vydalo by to možná tak na dvě cédéčka, ale zatím Marek se k tomu vůbec nechce vracet nebo to dokonce vydávat jako rarity, chce to jen uchovat pro interní potřebu. Možná dojde jen na vlastní náklad, nějakou malou limitovanou edici pro opravdu skalní fanoušky, ale rozhodně nic oficiálního.

Ve středu 19. února proběhne koncert v pražském Paláci Akropolis k dvacátému výročí, na kterém bude album pokřtěno. Prozradíš, jak to bude probíhat? Budou hosté, kmotři nebo nějaké speciality?

Koncert bude speciální tím, že tam nebudeme mít žádné hosty, žádné kmotry, budeme pouze hrát a naprosto všechno, co tam bude jiné, se bude odehrávat virtuálně na projekční ploše. Budeme tam mít režiséra Ivana Tatíčka s projektorem. Ivan minulý víkend s námi natočil během dvou dnů různé vstupy, scénky, prostřihy, uvádění písniček i pokřtění alba. A také virtuální hosty - zástupkyni ženské ligy Tu Janu a zástupce chlapáků Fanánka. Budeme jen hrát, písničky budou proložené těmi spojováky a sami nevíme, co z toho vyleze. Je to experiment, Ivan Tatíček si na nás zkouší nějaké svoje nápady.

A repertoár?

Bude to průřez. Za celých dvacet let. Začneme písničkou "Ekzém", která je úplně nejstarší a pochází snad ještě z dob Ultrapunku, kde Marek těsně před Schodištěm působil, a končit budeme úplně novými písničkami, které ještě nikdy na pódiu nezazněly. Něco jsme museli oprášit a nazkoušet - i třeba z druhé desky, ze které toho už také moc nehrajeme. Prostě aby to byl přirozený průřez celými dvaceti lety.

Oprášíš také cello, na které jsi dříve kromě basy hrál?

Ne. Cellíčko spí ve sklepě, omlácený po všech těch štacích, kdy jsem ho všude tahal. Už mě to nebavilo a jsem líný. Těch komplikací bylo víc, než té radosti z toho si na něj na pódiu zahrát.

A nestálo to za to, vytáhnout ho alespoň pro tak výjimečnou příležitost?

Nějak jsme na to zapomněli. Ještě že se to neozvalo na zkoušce, to už by tam bylo (smích).

Závěrem se zeptám na vztah kapela versus žurnalisté. Patříte k těm, kteří sledují, co se o nich píše, nebo k těm, kteří přezíravě dělají, že je to nezajímá, popřípadě se ohánějí svým publikem?

My jsme naopak ješitové, zajímá nás to. Když se někde něco mihne, já to vytisknu, a když pak jedeme na koncert, předčítáme si to v autě (smích). Ale musím to zaklepat - většinou se o nás píše hezky, takže se to dobře čte, a nemusíme si z toho dělat hlavu a říkat, že nás to nezajímá.

A znáte MusicServer?

Známe. Pravidelně ho sleduji asi dva roky - od té doby, co tam o nás vyšel článek (smích). Je to určitě přínosný virtuální plátek, protože se tam člověk dočte o záběru od Britney až po alternativní muziku.