© facebook interpreta
Jaroslav Hrách - Edgy Lorde pro generaci Z (9/10)
Vztah ke zpěvačce: Po zhlédnutí videa s pavouky jsem si ji okamžitě oblíbil. Hláška "Billie Eilish je jen Avril Lavigne pro lidi narozené po roce 2005" začala kolovat na internetech hned po vydání debutu mladé kalifornské zpěvačky. O to, zda jde o trefný postřeh, či jen laciný vtip, se můžeme přít, osobně se mi však v případě Billie Eilish zdají mnohem relevantnější jména Lana Del Rey či Lorde. Obě zpěvačky přinesly do světa popové muziky něco svěžího a obě se staly ikonou pro řadu teenagerů. U Billie Eilish ovšem nejde o typický pop - hudba se nesnaží být líbivá, podbízivá, plná silných refrénů. Spíš zkouší pravý opak a dostává za to nálepky jako divnopop. Protože temné minimalistické melodie, výrazné basy a hypnotizující šepot navozující ASMR prožitek (pro skutečné fajnšmekry pak mohu doporučit celé album jako čisté ASMR, je to celkem slušná jízda) nejsou zrovna klasické popové prvky. Na první poslech se deska "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?" může jevit jako poměrně jednotvárná, na ty detailnější však odhalí, že je velmi pestrá a plná neotřelých nápadů. Od hudby přes formu až po konečné sdělení. Asi se budu opakovat, ale v době, kdy hudební mainstream propaguje "xanaxovou estetiku", je Billieno vymezení se vůči těmhle pilulkám opravdu progresivní. Při poslechu alba jsem si nemohl nevzpomenout na skvělý debut britské zpěvačky FKA Twigs "LP1", který propojoval táhlé elektronické a skoro až experimentální beaty s jemným zpěvem. Hudební podobnost se tady jistě dá najít, FKA twigs ale přece jenom směřuje do jiných hudebních vod. U Billie navíc nejde jen o hudbu, neméně důležitými prvky je její osobnost, celková stylizace a vystupování na veřejnosti a sociálních sítích, což ve výsledku funguje opravdu dobře a je to pro mladé velmi atraktivní.
Honza Balušek - Hudba je jen část jejího kouzla (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Pustil jsem si ji, až když během chvíle vyprodala Forum Karlín. Billie mě baví. Ale ještě více mě baví vše okolo ní. Jako čtyřicátník cítím obrovský obdiv k děckám, kterým je u zadele, co se hraje v českých rádiích, a své hvězdy si najdou sama na internetu. Jeden z největších emočních zážitků mám z vystoupení Pentatonix, jimž předskakovali Us The Duo, a Forum Karlín tehdy bylo napěchováno teenagery. Ač proškolen stovkami koncertů, kdy se půlka publika baví tím, že na předkapely pokřikuje, ať už skončí, fascinovala mě znalost textů (a fascinovala i udivené předskokany) a oddanost fanoušků tomu, co se děje na pódiu. Přesně takové publikum asi bude na stejném místě i na koncertě Billie Eilish. Nedokážu úplně posoudit, proč zrovna ona si se svými fanoušky vytvořila takové pouto, ale jen hudbou to bezpochyby není. Kdo má naposloucháno, ví, že podobných divných popových zpěvaček je spousta. Ale u ní holt nejde jen o hudbu, ta je jen jednou součástí jejího úspěchu. Po hudební stránce si můžeme jen užít několik opravdu povedených písniček (mými favority jsou "When The Party's Over" a "You Should Me In Crown"), s "All The Good Girls Go To Hell" si vzpomenout na zlaté časy Lily Allen a radovat se z toho, že ne všichni adolescenti paří na dekády staré písničky Michala Davida.
Lukáš Boček - Jo, jo, jo. I když s chybama. (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Obdiv od první skladby. Ale vysvětlit ho nedokážu. "Taky máš pocit, že to zní jako Lana Del Rey bez retra?" "Ne." Asi takhle nějak vypadal můj první (neúspěšný) pokus rozklíčovat, co to ta Billie Eilish točí za hudbu. Když se oprostíte od rádoby hrůzostrašných videí, zůstane vám v zásadě velmi křehká písničkářka, která si občas vzpomene, že je rok 2019, a tak do svý muziky naklopí i trochu těch urban beatů, bez kterých by nikdo nezněl dost současně. (A občas přihodí i něco, co je dost 2019 i tematicky, a výsledkem jsou podivnosti jako "xanny".) Na týhle desce je beztak nejzajímavější její příběh. Mladičká holka s Touretteovým syndromem, kterou vzdělávali doma rodiče a která má kontinuální deprese, se rozhodne, že natočí album, a hned první skladbou (krásná "Ocean Eyes") otočí internet naruby. A všechny další jsou na tom podobně. Celý debut ale ukazuje, že by se Billie neměla bát rychlejších tracků. "Bad Guy" je pecka. Ale samozřejmě je znát, že nejvíc doma se cítí v pomalých, akustických, ušeptaných dojácích. A, světe, div se, ono jí to funguje - "I Love You" zní tak dokonale, že máte pocit, že na podobný písničky je ještě příliš mladá. A pak vám dojde, že tady vůbec nejde o věk, ale o talent a sílu prožitku. Billie je prostě úkaz, kterej by si možná měl ještě trochu promyslet, kam vlastně chce svoji muziku směrovat. Zatím trochu tápe.
Jan Trávníček - Zatím opatrná zvědavost (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Neutrální. Čím víc Billie Eilish poslouchám, tím víc se nemůžu ubránit srovnání s jinou zpěvačkou, kterou jsem svého času taktéž v makrorecenzi docela zdrbal. Jmenovala se Lorde. Pamatujete si ji ještě? I ona před pár lety hodnotila svůj teenagerský život kriticky, vyjadřovala se k vlastním depkám, společnosti stavící na mamonu, skoro všechny její písničky z debutu zněly podobně a jako protiklad k Britney & spol. ji jako vrchol alternativy oslavovala skoro stejná polovina redakce, která tak nyní činí u Billie. A vzhledem k tomu, že pak Lorde vydala druhou desku, na níž začala tančit, a nikoho už to nezajímalo, jsem docela skeptický k tomu, co že se to s její následovnicí vlastně má stát a jak nás všechny její hudba má spasit. Dobře, asi jsem trochu jízlivější, než jsem plánoval, ale té podobnosti obou zpěvaček se prostě nedokážu ubránit. Deska Billie Eilish je přitom lepší. Tomu šeptajícímu zpěvu sice pořád nemůžu přijít na chuť, ale líbí se mi tam ty elektronické pazvuky, které předvádí třeba "You Should See Me In A Crown", kde si vzpomenu i na Die Antwoord, což je osvěžující. Makrorecenze není nafukovací, takže bych jen rád ještě vyzdvihl ty aranže a produkci obecně a zakončil to konstatováním, že ji budu tu a tam poslouchat dál a s velkou chutí si zajdu na koncert. Tam se totiž teprve ukáže, jestli bublina splaskne, anebo tady fakt máme někoho, kdo za tu pozornost stojí.
David Věžník - Jsou zkrátka věci, co nechápu (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Tabula rasa. Připadám si starej. Posledních několik let mám pocit, že když mě v hudbě něco zaujme, zaujme to v Česku kromě mě maximálně kolegu Karla Veselého (což je vlastně docela dobrý skóre, ale víte, jak to myslím). A to, z čeho šílí širší okolí, mě nechává chladným. A to je i případ Billie Eilish. Ne, její debut není sra*ka. Jen to není zdaleka taková zábava, jak se tvrdí. Vlastně obsahuje několik pěkných producentských a aranžérských momentů. To, že takřka každý tón, každý zvuk i každý hlas je prohnán nějakým efektem, je zřejmě tím, co mnohým připadá tolik osvěžující a neobvyklé. Kdo se však narodil před rokem, kdy vyšla druhá deska 2 Unlimited, ví, že to rozhodně není nikdy neslyšené. Tahle holka vytváří originalitu z toho nejlepšího od Robyn (a asi i té Lorde) přes Die Antwoord až po Björk. Což není špatně. Bambilióny efektů ale z poslechu činí aktivitu náročnější než kdejaké kardio (ten nadrobno nasekaný znuděný hlas, kterým si muzikantka zjevně buduje poznávací znamení, zní otravně už ve druhé písni, natož pak ve čtvrté). Tělo si během poslechu těch čtrnácti skladeb vytváří nejrůznější obranné mechanismy, které pak zapříčiní to, že když dohraje poslední kus, nezůstanou v mozku žádné pocity. Dovolím si tedy oponovat ctihodnému páně Grohlovi. Tahle holka popmusic nespasí a její sláva slávy Nirvany nedosáhne. Ale třeba se pletu. Ostatně možná si vzpomínáte, co jsem před čtrnácti lety prorokoval Popelce z Barbadosu. Jsou zkrátka věci, co nechápu. Třeba popularitu Instagram Stories nebo debutovou desku Billie Eilish. Jsem starej.
