Makrorecenze "Sucker Punch" Sigrid

05.04.2019 15:00 - Redakce | foto: facebook interpreta

Na debutovou desku Sigrid jsme se v redakci hodně těšili. Tedy hlavně ta popová (a ultrapopová) část. Když se ale člověk na něco hodně těší, často bývá nakonec zklamán. A tak jsme album "Sucker Punch" podrobili makrorecenzi. Zapojili se do ní jak naši (ultra)popaři, tak tvrďáci. Jak to dopadlo?
Sigrid - Sucker Punch
© facebook interpreta
Kariéra norské muzikantky Sigrid nezačala ani trochu pozvolna. V únoru roku 2017 vydala EP "Don't Kill My Vibe" a už pár měsíců nato ji kolegové a kolegyně z britské BBC jmenovali vítězkou své ankety Sound Of... 2018. Pak už to jelo rychle: pár dalších singlů, druhé ípíčko a letos v březnu plnohodnotné album. "Norský popový zázrak, guilty pleasure, nebo odpad, který někdo (musicsever) z nějakého důvodu ('určitě je to zaplacený') musí pořád tlačit?" ptal se v hlavní recenzi David Věžník a odpověděl: "Sigrid svým debutem zasazuje všem pochybovačům přesně mířenou ránu. Ne pod pás, ale rovnou do uší. A dlouho nebyla žádná bolest sladší." Desce "Sucker Punch" udělil osm bodů z deseti, což ji tehdy pasovalo na Album týdne. I proto jsme se rozhodli posbírat pět dalších názorů. A ukázalo se, že mimo (ultra)popovou část redakce tahle holka moc zaujmout nedokázala - v průměru si odnesla 68 %.


Simona Knotková - Malý velký talent z Norska (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Jeden dva singly jsem si letmo poslechla, když se u nás tolik hajpovala. Toť vše.

Ani po několika posleších celého alba "Sucker Punch" se zázrak nekoná - řady obdivovatelů Sigrid v naší redakci bohužel nerozšířím. Subjektivně mě tento styl prostě nebaví, a i když jsem při poslechu zrovna netrpěla, v budoucnu si tu desku asi znovu nepustím. Přesto - celkem paradoxně - mám pochopení pro všechen ten povyk. I když zpěvačka nepřichází s nijak revolučním zvukem, všechno nahrazuje její nadšení, muzikální um a všestrannost. Vůdčí styl alba je sice synth-pop lehce políbený osmdesátkami, ale aby pozornost posluchače nezakrněla, dokáže ho interpretka okořenit i žánrovými odbočkami. Černým koněm nahrávky je pro mě "Sight Of Me" se svou rozmáchlou a velkolepou kompozicí, která možná lidem s velmi bujnou fantazií (mně) vzdáleně připomene podobně euforické kusy krajana Edwarda Griega. Mezi nejlepší momenty "Sucker Punch" patří také "In Vain", která je dokonalá právě ve své prostotě; prostotě vyplněné silnými emocemi. A ty závěrečné kytary v titulním singlu à la "Torn" od Natalie Imbruglia... Ale jo, možná si to ještě někdy pustím.


Jiří V. Matýsek - Někdo se nemůže rozhodnout, čím chce vlastně být... (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Dosud nedotčen. Což je vždycky výzva.

Obvykle bývám tady na musicserveru počítán do takzvané tvrdé sekce. Zároveň se ale nebráním prakticky ničemu a výlety do všelijakých hudebních krajin, i těch hodně vzdálených, mi nejsou cizí. To je i případ Sigrid a jejího debutu, o kterém kolegové už nějakou chvíli básnili. Tak proč ne. Žel je asi nepotěším. Hlavní problém (alespoň podle mě) tkví v tom, že se zpěvačka nějak nemůže rozhodnout, čím chce vlastně být, jak chce svou hudbu prezentovat. Uvnitř dříme srdce očividně talentované písničkářky, která však kdovíproč měla potřebu prodávat své skladby v lákavém dárkovém obalu soundu současného rádiového popu. A to je velká škoda. V momentech jako "Basic" nebo "Level Up" vysvítají její kvality: netuctový hlas, navíc neničený současnou technikou, a schopnost napsat chytlavou melodii. Oběma zmíněným kouskům by to nejvíce slušelo jen s prostou kytarou či klavírem (jako se to, kupodivu, podařilo udržet v celkem působivé tečce "Dynamite"), takto se zbytečně schovávají za mnohokrát slyšeným elektronickým oparem bezvýraznosti. Ten navíc (hlavně u "Basic", ale rozhodně ne jen tam) místy až příliš zní jako Coldplay, které stále považuji za jeden z předních spolků inteligentního popu. Zpěvačce ale budiž připsáno k dobru, že svůj zvuk nepřeplácává zbytečnostmi. V Sigrid potenciál nepochybně je, jen je v tuhle chvíli v podobě, jež mě nudí. Ač se autorka snaží, jak může, topí se v rádiovém balastu. Díky za těch pár výjimek.


Tomáš Navrátil - Prima pop, kterému ale něco chybí (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Nesympatická holka s pár skvělýma songama.

Ačkoliv patřím mezi vyznavače popové mainstreamové scény, tato norská holčina mi k srdci nijak zvlášť nepřirostla. V klipech je mi totiž děsně nesympatická a na to, jak energicky její některé písně znějí, má v pohyblivých obrázcích výraz leklé ryby. Její předchozí ípíčka nenaznačovala příchod velkého talentu, proto jsem nadšení mých kolegů nikdy nesdílel. Určitý zlom nadešel s příchodem singlu "Don't Feel Like Crying", který mám v současné době na první pozici nejlepších skladeb roku 2019 (ač u mých kolegů pro změnu moc nezabodoval). Úderná, živá a neuvěřitelně chytlavá hymna slibovala, že to nejlepší si Sigrid schovává až na debutové album. Deska "Sucker Punch" obsahuje pár povedených kousků (například zmíněnému singlu podobná "Sight of You"), ale jako celek se jedná o směsici nevýrazných melodií, které se jednoduše zapomínají. A pokud to má být chytlavý jednoduchý pop do rádií, je zbytečné dávat mu tolik prostoru, jako by se jednalo o ultra-artové ztvárnění nejhlubších zpěvaččiných myšlenek.


Lukáš Boček - Prototyp skvělého popového debutu (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Sledoval jsem ji od úplných začátků a žasl nad její mladistvou energií.

Sigrid je přesně tou happy-go-lucky zpěvačkou, které jako fanoušek žánru sežerete z navijáku úplně cokoliv. Je tak vlastně jedno, že jsou si některé položky tracklistu tak podobné, že máte občas pocit, že se vám zakousl přehrávač. Vy jí to rádi prominete, protože tak bezstarostný, milý a svěží debut natočí jen jedna muzikantka ze sta. Album samotné ukazuje, že tahle norská mladice je schopná napsat moderní hit, ale zároveň i zasednout za piano a znít vážně jako Adele (například v poslední "Dynamite"). Určitě je dobře, že se na své prvotině nerozhodla být takto introspektivní a pomalá až příliš často - na to bude mít v budoucnu prostoru více než dost. "Sucker Punch" je rozjuchanou ódou na ranou dospělost, k níž se budete rádi vracet. Snad žádná skladba totiž nepůsobí jako bezcílná vata. A to je dnes vzácné. Zamrzí snad jen absence některých dříve vydaných písní.


Josef Martínek - Když máte pop v krvi (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Stačil jeden poslech "Strangers" a už mě měla v hrsti.

Ledacos prozradil o Sigrid už výčet jejích vzorů, na který se jí ptali loni při vítězství v Sound Of... 2018. Jmenovala tehdy Robyn, Lorde nebo Joni Mitchell. A dá se říct, že také repertoár její debutové desky se rozpíná od euforických electropopových hymen až po uhrančivé písničkářské kusy. První tvrzení dokládá třeba hit "Strangers" nebo "Mine Right Now", důkazem druhého budiž například baladická "In Vain". V té zaujme i lehký chraplák v refrénu. Svět Sigrid je skutečně velmi barevný a nepředvídatelný, jak se na dvaadvacetiletou rozpustilou dívku sluší a patří. Pojítkem je tu však do uší bijící zápal pro pop music. Ne, tak bezelstně nakažlivé písničky, jakou je třeba optimismem prozářená "Sight Of You", přece nemohl napsat někdo s pragmatickým přístupem k hudbě. Sigrid zkrátka a jednoduše v žilách proudí popová krev. Prosíme do současného mainstreamu více takových slečen!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY