Na tvorbu Dylana Carlsona přísahají i mistři hlukových stěn Sunn O))), partička, která se svého avantgardního minimalismu drží jako příslovečný čert svého kopyta. Ne tak Carlson. Vyloženě droneoví už nejsou Earth dávno, čím dál tím víc do jejich tvorby prosakují melodie a atmosféry vypůjčené z westernů, za sebou mají i společné album s elektronickým producentem Kevinem Martinem známým pod přezdívkou The Bug.

Carlson ale také vydává desky pod svým vlastním jménem. A právě ta poslední, "Conquistador", beze slov vyprávěný příběh muže, který dvacet let putoval po americkém jihozápadě, jej vyslala na turné. Sólové turné. Jen on sám, kytara, zesilovače a hudba, která nikam nepospíchá.

Nové album zaznělo prakticky celé, doplnila jej dvojice skladeb muzikantovy domovské kapely ("The Bees Made Honey In The Lion‘s Skull" a "Old Black") a kus nazvaný "Bridge of Sighs", náladou i provedením patřící k duchu novinky.

Carlson si vystačí s málem: opakuje prosté motivy a táhlé riffy, ty zmohutňuje hojně používaným echem a se zdatností malířského mistra kreslí velmi vizuální pocity, které každý prožívá jinak. Někdo se zavřenýma očima, jiný s pohledem vytřeštěným na soustředěnou kytaristovu tvář. Někdo stojí stoicky, v klidu, jiný se klátí do spíše jen tušeného rytmu.

K úplnému duchovnímu zážitku tomu v neděli ve Futuru scházel snad jen trochu větší tlak. Zvuk, jakkoliv ideálně čitelný a čistý, byl přece jen trochu krotký a bez energie. Nečechral vlasy, natož aby drtil kosti.

I z důvodu sotva z poloviny zaplněného Futura to bylo velmi intimní setkání s legendou. Ta hodina a čtvrt pomalé kytarové muziky, která stojí rozkročena mezi žánry, nakonec ale byla tak akorát.