Dvanáctileté čekání se místy zdálo až nekonečné. Nakonec ale třetí (bezejmenná) deska Khoiby přece jen vyšla. Nabízí dospělou, zádumčivou, minimalistickou hudbu plnou melancholických nálad. "Khoiba" (jak je u této dvojice zvykem) není albem na první poslech, kdo mu ale dá čas, tomu se dostane vyzrálé kvality.
Nikdy vlastně nikam nechvátali, v určitých fázích to dokonce ani nevypadalo, že by jejich návrat byl reálný. Vše zkrátka muselo dozrát. A je to zcela patrné i u třetí desky, která možná právě proto nese název jen samotného dua. Ema Brabcová a Filip Míšek si potřebovali projít obdobím ticha, aby si mohli vyzkoušet jiné projekty a nakonec došli k poznání, že nejlépe se cítí v oceánu melancholie pojmenovaném
Khoiba. Vy se tak můžete vydat na plavbu, prozkoumávat všechny zátoky a hlubiny, ale pozor - může stát, že z tajemných vln nenaleznete cestu zpět.
Loni vypuštěná
"Stoke The Fire" byla první návnadou, o celé kolekci ale záměrně neprozradila vše. Filip ji navíc na samotné album kompletně předělal a schoval pod
iniciálami "Stf". V minimalistické verzi naplno vyniká vokál Emy Brabcové - přesně v těch konturách, v nichž ji fanoušci mají nejraději. Nové zvukové obzory pak nabízí hypnóza "Log", skladba postavená na syntezátorových plochách a jemném beatu.
V návazné "Known As Free" do sebe poprvé začnou zapadat hrany elektronického minimalismu a práce s ruchy. Pokud si "Khoibu" poslechnete vícekrát za sebou, zjistíte, že Míškova práce na těchto strukturách dotváří další příběhovou linii, jež doplňuje, nebo naopak třístí Eminy texty. Ta do nich většinou přenesla vlastní prožitky a zkušenosti - někdy je vypráví s lehkostí, jindy naopak zve až do nebezpečných zákoutí ("On Alert", případně "How The Eye").
"In A Loft" je pak zvukovým propletencem, v němž se potkává elektronika s akustikou v lehce abstraktním módu. Její syrový úder je zlomovým bodem celé nahrávky. Již zmíněná "On Alert" je oproti tomu protipólem vystaveným na Emině volně plynoucím naléhavém vokálu za doprovodu kytarových vybrnkávaček (upravených přes různé efekty).
Závěrečné dvě skladby "How To Eye" a "Storages" začínají nenápadně a pozvolna, ve skutečnosti jsou to však dramaticky vystavěné kusy s postupně se nabalujícími ruchovými smyčkami. Z "How To Eye" jde až husina - je to uhrančivá, naléhavá, ale svým způsobem slastná záležitost. Ve "Storages" jsou pak v náznacích slyšet postupy Karin a Olofa z
The Knife - chladné takty a tóny kláves se promění ve vroucí pocity a nálady.
Filip zde s kontrasty pracuje mnohem důmyslněji a zároveň příměji - komplikovanější útvary tak zanechal na své bokovce
Dikolson nebo ve scénické muzice, které se též věnuje. Ema je stále onou éterickou divoženkou, její hlas je místy zkreslen, upraven přes filtry, a stává se tak dalším instrumentem.
"Khoiba" je experimentální
projekt, který není na jeden poslech. Svým způsobem rozebírá to nejlepší z
"Mellow Drama" a velkého debutu
"Nice Traps" a vše přetváří do nových rovin. Oproti předchozí řadovce není tak temná, zádumčivá melancholie ale zůstává. Podobným přerodem v minulosti prošli třeba
Portishead s deskou "Third". Bude na každém posluchači, zda tento nový stav přijme, anebo se jím nechá minout. Jedno je ale jisté - pauza Khoibě prospěla, symbióza dvojice se zdá být silnější než kdy dřív.