William Fitzsimmons je ukázkovým příkladem rozervaného umělce - snad všechna jeho alba jsou sbírkami veskrze baladických písní napsaných na základě nějakého smutného zážitku. Buď se s někým rozejde, nebo se s ním někdo rozejde, nebo mu někdo umře. "Mission Bell" vznikla po rozvodu s jeho druhou manželkou.

Vousatý písničkář z Nashvillu se tak v deseti nových písních (nových ještě ve druhém významu - první verzi nahrávky celou zahodil) vyzpívává ze všech okamžiků, které konci tohoto dekádu trvajícího vztahu předcházely ("Second Hand Smoke", i celého procesu rozchodu ("Distant Lovers", "Never Really Mine", "Leave Her"). Pokračuje tak na zaběhlé cestě být sám sobě psychoterapeutem (což je mimochodem povolání, které vystudoval).

Potíž je v tom, že ta cesta je skutečně zaběhlá tak, že po hudební stránce už ničím nepřekvapí. Fitzsimmons zde ukazuje všechny tváře, které od debutu "Until When We Are Ghosts" z roku 2005 posbíral: je to citlivý nu-folkař, co si vystačí jen s kytarou doplněnou o smyčce nebo lehké klávesové plochy ("Distant Lovers", "17+ Forever", "Never Really Mine"), nebojí se do toho ale i trošku šlápnout a rychlejší songy okořenit bicími, basou, a přivést je až kamsi k hranám folk rocku ("Second Hand Smoke", "In The Light").

A vždy se nad tím vším nese jeho šeptavý vokál, který se tak pěkně zdráhá rozeznít naplno a který čím dál častěji něžně doplňuje ženský hlas (Abby Gundersen nebo Rosie Thomas v nádherném kusu "Angela").

Jenže už jsme to všechno slyšeli. A tak s jistotou můžeme určit, jaký akord bude následovat nebo o kolik tónů se zvedne refrén. Což nemusí být nutně špatně - je vždycky fajn, když muzikanta poznáte od prvního tónu. William Fitzsimmons ale na "Mission Bell" už tak trochu vykrádá sám sebe, pročež po poslechu zůstávají v hlavě smíšené pocity. Překvapení se nekoná, je to trošku nuda, ty staré dobré balady jsou ale krásné a tenhle plešatý vousáč je prostě umí.