Na poslední únorový víkend si formace kolem Milana Caise a Mardoši připravila k oslavám tří desetiletí existence další netradiční koncerty. Přizvala si spřátelené kapely Lesní zvěř a Umakart, které propojuje jedno jméno - klávesák Jiří Hradil. Ten v průběhu tříhodinového setu neslezl z pódia.

Mnoho kapel slaví výročí velkými koncerty, který mají být jistým vyvrcholením a ohlédnutím za uplynulou érou. Na Tata Bojs je sympatické, že k tomu přistoupili jinak, po svém. Zážitky si chtěli společně se svými fanoušky dopřát víckrát a pokaždé jiným způsobem.

Sérii devíti pražských narozeninových koncertů skupina zahájila na loňském Metronome Festivalu, kde jí patřila celá jedna speciální stage. V polovině prosince na to pánové navázali třemi elektrickými koncerty se scénou. V lednu dvakrát přehráli komplet "Nanoalbum" (které letos slaví 15 let od vydání) v rámci projektu Nanopicture s tanečníky z Dekkadancers. Na konci ledna pak zahráli akusticky dvoják.

Únorové koncerty byly díky zmíněnému Jirkovi Hradilovi vlastně takovými minifestivaly. V Umakartu jej doplnili bratři Neuwerthové - Dušan si odskočil od zvukařského pultu ke kytaře a Tomáš zůstal (jako u TB) u bicích. Vlastně to byl docela dobrý nápad, zdánlivě neslučitelná hudební uskupení fungovala a ukázalo se, že jsou si do jisté míry žánrově podobná. Ostatně i Švejdík má po artové stránce blízko k Caisovi. Vystoupení obou formací byla zařazena doprostřed setu TB, což bylo po dramaturgické stránce rozhodně plus.

Než TB předali žezlo... ehm, mikrofon... Lesní zvěři či Umakartu, zahráli si vždy jednu píseň společně - s prvně jmenovanou "Oči", s tou druhou "Venku zase prší". A v závěru každého zhruba půlhodinového vystoupení si hostující zahráli tátáčí písně. Někdo by mohl namítat, že takto sestavený line-up rozbourává set, někteří návštěvníci těchto chvil dokonce využili k pauze, návštěvě baru či jiným aktivitám. Možná, že prostor, který hostující kapely dostaly, byl delší, než bylo zdrávo. Večer měl patřit oslavencům a neměli být sami sobě výplní. Proto možná někdo čekal, že společných písní zahrají více.

Po vizuální stránce koncert neměl chybu, různá barevná nasvícení dodávala písním ještě více na intenzitě. Bohužel slabinou večera bylo místy špatné ozvučení. Zvuk byl až moc nahlas a ani stání u zvukaře nezaručovalo nejkvalitnější poslech. Přitom úvod byl perfektní, dotažený, ale s nástupem Lesní zvěře se přidalo na decibelech a na stejné úrovni se pokračovalo víceméně do konce.

Tata Bojs ale nelapají po dechu ani po tolika letech. Z jejich songů se staly kultovní hity a energie mají stále na rozdávání: Mardoša je pořád skotačivý, Cais se střídá za bicí soupravou a mikrofonem a v závěru písně "Ztraceni v překladu" neváhá seskočit mezi fanoušky a vydržet tam tancovat i na "Attention Aux Hommes!". Nechybí jim zápal pro věc, vše je prvotřídně připravené, přitom nic nepůsobí strnule, ale hravě.

Ani po závěrečném koncertu oslavy nekončí - až do 25. března si můžete prohlédnout prodlouženou výstavu rekapitulující 30 let existence této nezastupitelné skupiny z Hanspaulky.