"In The Dark" slibuje zvukové změny, ostatně i naživo se Vök prezentují v nové sestavě. Nechybí spoluzakladatelka Margrét Rán, ale Andri Már svým způsobem čerpá studijní volno. Pod novými tracky je ve velkém podepsaný Einar Stef, který do skupiny přišel jako bubeník, nyní však zastupuje post kytaristy a baskytaristy. Druhé desky se dočkáme až na začátku března (hned prvního), ale během zahajovacího večera celé koncertní štace ji toto trio představilo nejenom již vydanými singly.

Úderem deváté se na pódiu objevili hlavní aktéři. Předkapela tentokrát nebyla žádná, celkem slušně zaplněné Futurum se ale i tak celkem záhy nechalo vtáhnout do víru orchestrálně potemnělých manévrů islandské formace.

Původní zvukové roviny debutu "Figure" budou se zmíněným novým albem zjevně posunuty k současnějším trendům - i naživo se do popředí spíše drala výraznější rytmika. Zasněné polohy tak byly rozvířeny a dočkaly se žánrových kontrastů. Mnohé napověděla titulní "In The Dark" (aktuální návnada na chystanou desku), asi hitově nejvýraznější "Spend The Love" nebo rozechvělá "Night & Day". Naopak uhrančivá "Erase You" nebo premiérově odehraná "Scarcity" lehounce pokukovaly po retro ozvěnách, zejména poslední zmíněná překvapila až osmdesátkovým zvukem. Služebně nejstarší "Autopilot" je protipól a sázka na typičtější zvuk Vök, tvořila tak jakousi spojnici s dřívější tvorbou.

Další milou změnou byla uvolněnost a otevřenost Margrét. Zpěvačka komunikovala s publikem a pohybovala se po scéně, show tak nebyla čistě statická. S hudbou se navzájem doplňovala i světla, prim hrály sloupové zářivky. Samotný setlist byl sestaven tak, že s přibývajícím časem gradoval, přičemž nové skladby za těmi staršími vůbec nezaostávaly. "Spend The Love" se pak stala jakýmsi středobodem, vrcholem, který se vryl do paměti. "Show Me" nebo titulní kompozice prvotiny "Figure" (asi nejvíce zasněný moment celého večera, včetně vokodérem prohnaného vokálu Margrét) daly vzpomenout i na jejich dřívější návštěvy u nás.

Hodinový hlavní blok měl spád a nabídl jak snový kaleidoskop nálad, tak hybnější kousky, v nichž se hlas Margrét nijak neztrácel, ale ukázal zcela jinou dynamiku. Muzikanti nezapomněli ani na úplné začátky s épéčky "Tension" a "Circles". "If I Was" jako vždy odzbrojila svou tajuplností a "Waterfall" ani po letech neztratila nic ze své magičnosti a onoho severského stesku. V přídavcích pak drobet ubrali tempo, tehdy se publikum dočkalo chytlavé a nezaměnitelné vybrnkávačky "Before", došlo i na osamělý singl "Waiting" (který nenašel místo na "Figure") a pozici rozlučkové písně si zabrala podmanivá "Ég bíð þín".

Vök si pro začátek současné tour nemohli vybrat lepší místo. Publikum se semklo a nechalo se unášet nejen snovými sekvencemi (s Einarovou klouzavou hrou na kytaru), ale i tanečnějšími songy. Vše k sobě pasovalo tak, že na samotném konci návštěvníci skupinu nechtěli pustit. Margrét se nakonec ještě jednou vrátila, aby se omluvila, že neumí ani žádný vtípek, ale že už více písní nemají nachystaných, a znovu poděkovala za povedený večer. Andriho saxofon (další poznávací prvek tvorby této kapely) chyběl a nezbývá jen doufat, že tato odluka je skutečně jen dočasná a příště se uvidíme již plné sestavě. Vök totiž mají vykročeno správným směrem.