Největší hity Eltona Johna aneb Malá encyklopedie popu

Melodie klenuté volnější i rockovější, hity "jasné" i spíš nenápadné, hudba vlastní s texty dvorního básníka Bernie Taupina a hlas, který člověk jen tak nepřeslechnete - to vše právem dělá z Reginalda Kennetha Dwighta (nar. 1947 v Pinneri, Velká Británie) světově uznávaného zpěváka Eltona Johna.

Zvlášť v 70. letech a tedy na začátku své hudební kariéry byl John považován za poněkud extravagantní popovou osobnost. Čepice a blýskavé klobouky, výstřednosti u piána, vysoké boty na vysokých podpatcích, paruky i velké brýle různých tvarů - to byl způsob, jak na sebe tenkrát Elton upozorňoval. Nutno podotknout, že mu to skvěle vycházelo. Nicméně když člověk poslouchá jeho dvojcédé - ohlédnutí za lety 1970 až 2002, je evidentní jedno - vždy to tehdy byla báječná muzika.

Z dvojalba o 34 písních mi ovšem připadá zajímavější to první CD, rockovější a živočišnější, živější. Ne, že by na něm nebyly pěkné ploužáky - hned na druhý lenonovský "Tiny Dancer" z roku 1970 to musel být fajn tanec tělo na tělo, stejně, jako třeba latinou ovlivněný "Daniel" či na Johnově klavíru postavená klenutá balada "Candle In The Wind" (1973), která se o skoro čtvrtstoletí později tak "hodila" při vzpomínání na tragicky zesnulou princeznu Dianu. Ale v pár skladbách se tu zpěvák i více či méně odvazuje (rokenrollové retro "Crocodile Rock", rockůvka "Saturday Night's Alright For Fighting" nebo ta o návratu čubky), což jakoby - soudě podle sestavy písní alba - později už moc neuměl. A nebo, a to je pravděpodobnější, pak už v hitparádách (a na autora kompilace) zabíraly spíš písničky vláčné, poklidné.

V roce 1975 Elton nastoupil do rozjíždějícího se vlaku jménem disco (mj. "Island Girl") a už se vezl. Dojel daleko, stoupal vzhůru. Rozezpíval stadióny i kluby, zvládl kabaretní kuplet i duety s krásnou dívkou či George Michalem, pobíral tituly, dělal muziku k filmu "Lví král" i rockové opeře "Aida" Tima Ricea. Provalilo se, že mu ženský nic moc neříkají, ale Dianu měl rád. Řekl jí to a celému světu až po (její) smrti.

Při poslechu písniček "Made In England", "Sacrifice", "Nikita" nebo "Believe" je úplně jedno, zpíval-li je Elton v kožichu, na hrazdě, ve stoje na rukách či v overalu jezdce F 1. Je jedno, kolik nominací na Grammy kdy získal a je lhostejné, že se kamarádí s královskou rodinou své země, která mu udělila významný řád. Důležité je, že jeho muzika je výborně zvládnutá, silně melodická, byť už dnes poněkud tradiční až konzervativní. Extáze k ní netřeba, úplně stačí whiskey nebo čaj, nejlépe o páté. Na rozdíl od náhle probuzeného britského lva Toma Jonese už Elton John to progresivní nechává mladším a zpívá spíš střední a starší generaci. Recenzované album je toho, myslím, dostatečným důkazem.