Na nejnovější přírůstek do diskografie Nicki Minaj se čekalo čtyři roky. Což je docela dlouho, uvážíte-li, že po globálním úspěchu virálního hitu "Anaconda", který byl stejně populární jako nenáviděný, se nabízelo přijít s něčím podobně silným co možná nejdříve. Inu, nestalo se.

Nicki celou první polovinu loňského roku věnovala hajpu. Mimo jiné prohlásila, že její novinka bude "milionkrát epičtější než cokoliv, co 'Anaconda' byla schopna přinést". Velkohubá prohlášení jsou v rapu standardem, jenže zatímco zmiňovaný hit jistě není třeba představovat, řekli byste totéž o "Chun-Li", který byl z nové kolekce prvním velkým singlem? Pokud jste viděli klip, asi budete souhlasit, že je přebarvený, výrazný a přehnaný, písnička jako taková je ale i ve srovnání se "Starships", "Super Bass", "Pound The Alarm" a dalšími podstatně méně zapamatovatelná. A o mnoho lepší to nebude.

Za ty čtyři roky se toho ve světě odehrálo mnoho a nemyslíme tím teď jen nástup Donalda Trumpa, což je v rapu stále téma číslo jedna. Pro americkou rapperku narozenou na Trinidadu se ale hlavně na scéně zjevila nová konkurence. A protože Missy Elliott už je i přes občasné zprávy o chystaném albu nejspíš definitivně v důchodu, zatímco Cardi B naproti tomu velmi rychle vystřelila vzhůru, nabízelo se pro ubezpečení se o vlastní výjimečnosti nazvat čtvrté album skromně - "Queen". Ke Cardi B několik nelichotivých textů novinky nepřímo odkazuje, na sestrovražedný vztah to ale nevypadá. Už jen proto, že obě rapperky se objevily na jednom tracku spolu s Migos.

Obecně lze k novince říct, že splňuje klasické problémy většiny hip-hopových alb. Je extrémně dlouhá, hudebně rozháraná, se spoustou hostů a k těm dobrým věcem je třeba proposlouchat se hromadou balastu. Hudební podklady z produkce tak dlouhého seznamu producentů, že by se málem vyrovnal délce této recenze, jsou docela standardní. V ramena dělajícím "Ganja Burn" narazíte na prvky reggae, "Rich Sex" je R&B, nejdiskutovanější položka "Barbie Dreams" zase sampluje parádní kytarovou linku ze songu Notoriouse B.I.G., kterého má Minaj v oblibě jako málokoho. A i v textech se k němu nejednou odkazuje.

Technicky je Nicki dobrá rapperka a držet rytmus jí jde lépe než dodržovat rým, s tím ale bojují i ti nejlepší. Paradoxně je to ale hostující Eminem, který v "Majesty" zadupává její snahu do země, a hlavní hvězda se vzchopí až někdy v (jinak otravně dlouhé) "Chun Swae", aby oplatila stejně rychlým turbo rapem. A také v "Sir", kde si za pomoci Futurea (s nímž měla zahrát i v Berlíně, nakonec jej ale nahradí Juice Wrld) neotřele hraje se znělostí titulního slova. Horší je, když se rozhodnete si ty texty přeložit.

Šestatřicetiletá členka Lil Waynova vydavatelství Cash Money nerapuje o rasismu, policejní brutalitě a politice jako Kendrick Lamar. Nerozebírá sama sebe až na molekuly jako zmíněný Eminem. A není ani tak střídavě vtipná a vážná jako Macklemore. Její příbuzní jsou spíše šašci typu Wize Khalify, kterým ta marihuana tak zničila mozek, že už jiné téma ani nemají.

Dvacetipoložková kolekce, které Spotify přilepilo varování "Explicit" na všechny tracky, tak vesměs pokrývá dvě témata. Tedy klasické klišé "já jsem tady nejlepší" a pak taky sex. Zabývat se tím prvním je zbytečné, trochu z toho ční solidní electro banger "Hard White" o tom, jak musíte makat tvrdě, vyzývající mezihra "Run & Hide" nebo "LLC", v níž uznává Britney Spears, Katy Perry a Arianu Grande, přičemž právě ta jí hostuje v sexy singlu "Bed", jenž nás přivádí k té neslušnější části nahrávky.

A tady si Minaj opravdu nebere servítky. "Mám radši prachy než péra," rapuje v tracku "Rich Sex" s Lil Waynem, který popisuje soulož v helikoptéře a´okamžik, kdy se jí vystříkal na obličej. Ta mu to vrací příslibem orálního sexu v "Bed", kde kopulací nahradí Zayna Malika. "Zmátla jsi mě tou láskou, nevím, proč jsi mě nechala, abych tě šukal. Nejspíš tě baví dělat oběť a celé to drama kolem," brečí The Weeknd v "Thought I Knew You".

Nejvíce se ale mluví o už zmíněné "Barbie Dreams", kde si na koníčka zahraje půlka rapové branže. "Chtěla jsem si to rozdat s 50 Centem, ale jediné, co ho zajímalo, je můj rap v 'Power'." "Musela jsem to ukončit s DJem Khaledem a teď spolu nemluvíme, protože, člověče, žádný tlustý negr mi nebude vykládat o tom, že něco nejí." Nebo: "Drake mi kupuje plno věcí a nevím, jestli jsem tak vlhká z toho, nebo z toho, že pořád tak brečí." A tak dále a tak podobně. Spousta drobných detailů a slovních hříček se ztratí v překladu, ale jestli si chcete udělat malou exkurzi do toho, o čem ta deska je, tak právě toto je ten jeden příklad za všechny.

A pokud byste snad doufali, že tam je třeba ještě nějaký další skrytý význam, a chtěli jste načerpat znalosti z nedávných rozhovorů, ušetříme vám čas. V hodinu a půl dlouhém interview s Flexem na YouTube jsme se dozvěděli leda to, že Minaj je "Queen" jedině´, pokud před to přidáte ještě slovo "Drama", protože tolik nesmyslných rozepří a vytahování ublíženectví (jednou kvůli barvy kůže, podruhé proto, že je žena) se jen tak nevidí. Rapperka má jistě v lecčems pravdu, ale stavět se do boje za silné ženy tím, že si na bradavky přicvaknu šperky a podprsenku nechám doma, je přinejmenším nezvyklé.

A ne, nic zajímavějšího, než že Nicki Minaj doma obdivně poslouchá Enyu, se z těch rozhovorů nedozvíte. Album tak zůstává lyricky přesně tak prázdné, jak zní samo o sobě. Můžete namítnout, že od někoho, kdo permanentně rapuje o sexu, přece nic hlubšího čekat nelze, a je to naprosto fér připomínka. Jenže - stačí se vrátit pár let zpátky na album "The Pinkprint".

Stejná deska, kterou propagovala óda na velké penisy v podobě "Anacondy", v sobě měla zároveň skladby, v nichž se rapperka zpovídala ze svých obav, strachů a nenaplněných lásek. A dokonce na ní i přiznala vlastní zkušenost s potratem a jak se s ním vyrovnávala. A právě tato otevřenost a podobně vážná témata jsou tím, za co bychom Nicki uznale zatleskali. Takto se ale můžeme chytat pouze stébel, jakými je třeba popová balada "Come See About Me", v níž tvrdí, že už se polepšila, a prosí, ať se k ní její milý vrátí.

Dabérka jednoho z ptáků v chystaném snímku "Angry Birds 2" tak do světa vyslala desku, která se sice v zámoří u kritiků těší zhruba stejné oblibě jako všechny její předchozí nahrávky, obsahově je ale plytčí. Jestli vám to i tak stačí na to, abyste ji mohli titulovat královnou, budiž. Spíše to ale svědčí o nedostatku konkurence. A o tom, že laťka není příliš vysoko.