Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 195 zahraničních desek, ovšem pouze čtyřicítka jich prošla do finálního výběru. Pokračujeme třetí desítkou.
zahraniční desky: 40-31 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Sigrid opravdu není těžké si zamilovat. Norská vítězka ankety BBC Sound Of... 2018 se v současném popu inspirovala tím nejlepším, co na trhu najdeme (za své vzory označuje
Robyn nebo
Lorde), a navrch všechny vlivy zpracovala v celek s osobitou a nezaměnitelnou tváří. Na EP "Raw" jí stačil prostor pěti písniček, aby o svém talentu přesvědčila. Chytlavá hitovka "High Five" se vedle předloňského singlu "Strangers" řadí k tomu nejlepšímu, co zatím vyplodila. Až dětinské nadšení, které z jejích písniček sálá, nechá málokoho chladným. Její přátelský hlas se ale neztrácí ani v jednoduše postavené klavírní baladě, jakou je "Focus". Možná vám i slzička dojetí ukápne. Znovu se tak potvrzuje, že když někdo dělá pop s neskrývanou radostí, může být i v raném věku uvěřitelnější než kdejaký
vznešeně umělecký alternativec. (Josef Martínek)
Dvě z nejlepších alb poslední dekády rozhodně natočily ženy, byť nejde zrovna o nejpopulárnější díla. Kolekce "Metals"
Feist a "Sun"
Cat Power uchvátily skladatelskou genialitou, sebejistotou a narativní komplexností. Feist zvolila cestu epické monumentality, Cat Power se naopak snažila o maximální přístupnost. V obou případech jsme ale na následovníky těchto počinů museli čekat stejně dlouhou dobu. Příklon k minimalismu a úspornému zvuku "Pleasure" Feist bohužel přinesly pocit, že posloucháme sbírku nedokončených nápadů, Cat Power na "Wanderer" ovšem své kompoziční schopnosti rozhodně zachovává. Deska je intimní a syrová, nabízí písně s doprovodem piana, akustické kytary s minimem produkčních zásahů, zároveň jde ale pořád poznat charakteristický nervní rukopis Chan Marshall. A nic na tom nemění ani
zásahy z mainstreamu - vkusně hostující
Lana Del Rey nebo přirozeně znějící předělávka od
Rihanny. (Wojciech Nowacki)
Tip Simony Knotkové: Kids See Ghosts - Kids See Ghosts
Spolupráce
Kida Cudiho a
Kanyeho Westa mohla právem vzbuzovat obavy. Zatímco u prvního zmíněného v posledních letech vítězí kvantita nad kvalitou, druhý přes rozměry svého ega ztrácí tvůrčí soudnost a je o něm slyšet spíše v souvislosti s kontroverzními výroky a názory než s dobrou hudbou. Společný projekt Kids See Ghosts měl nakročeno k průšvihu, nakonec se ale stal přesný opak. Namísto střetu dvou velkých osobností a jejich rozpínajících se uměleckých potenciálů je stejnojmenná deska výstavní demonstrací talentu, který oba rapeři posluchačům v minulosti už tolikrát ukázali. I když z toho mohla vzniknout další megalomanská nabubřelost, společný pobyt ve studiu oba velikány paradoxně zkrotil a dal vzniknout solidním skladbám, které se v diskografii dvojice právem mohou stát klasickými. Tematicky je to pak oslava vnitřní síly a nezdolného odhodlání pokračovat přes všechny překážky dál. Kdo jiný o tom něco ví než dlouholetí bojovníci s přízraky svých duší Cudi a West?
28. Jack White - Boarding House Reach |
Když tak člověk poslouchá zatím poslední desku
Jacka Whitea s odstupem, je na místě otázka, zda je pro autora recenze z března 2018 stále tak geniální, jak ji ve svém nadšeném elaborátu popsal. Nu, pořád je. I s vědomím toho, jak je (uznávám kritické hlasy, co se hojně vyrojily) samožerská a exhibicionistická. Ale ta exhibice a bizarnost je přesně to, co se mi na "Boarding House Reach" tak líbí. Není to na každodenní poslech, je zde málo hitů, jenže mne ohromně oslovuje ona muzikálnost, radost z hledání a nakažlivá hravost. Touha po nečekané změně. Vyžívání se v divných zvucích. Škodolibá nepředvídatelnost. Pomrkávání v osobním dotazu "Are you with me?". Někdo s Jackem je a někdo to prostě nestrávil. Oba přístupy jsou naprosto v pořádku. Za mne těch 9/10 pořád platí. (Pavel Parikrupa)
27. Manic Street Preachers - Resistance Is Futile |
Na serveru allmusic.com je mimo jiné užitečná rubrika "Similar artists". Když se podíváme na kapely podobné
Manic Street Preachers, už jich věru není moc, které by byly plně funkční a ještě se držely na vrcholové úrovni. Manics jsou tu s námi už od poloviny devadesátých let, jejich desky jsou pořád dobré a občas je některá z nich ještě lepší. "Resistance Is Futile" patří k tomu dobrému standardu a v rámci diskografie se nebude vymykat něčím extra navíc, než na co jsme u Velšanů zvyklí a co na nich máme rádi. Vzdušné refrény, vysoký Bradfieldův hlas, odkazy na literaturu, levicové názory, je to všechno tady. A taky vkusné hudební narážky na to nejlepší z vlastní minulosti, která přinesla příjemné hity "International Blue" a "Hold Me Like A Heaven". Ne, není tu skoro nic překvapivého a nakonec je to tak dobře. Kvalita tu ale pořád je, fanoušek nezůstane ošizen ani zklamán. (Pavel Parikrupa)
Tip Honzy Trávníčka: The Hunna - Dare
Nejlepší indie rockové album roku, o kterém nikdo neví, a tak se do našeho mainstreamového žebříčku jiným způsobem než pokoutným tipem odjinud nedostane? To musí být jedině
The Hunna. Jejich druhá studiovka Dare staví na lásce ke
Kings Of Leon,
Foals a jim podobných, jen si ještě tolik nehraje se všemi těmi aranžemi, mezihrami a cingrlátky. Ne, The Hunna jsou mladí, drzí, hladoví a chtějí víc. Do festivalových prime timeů se vzhledem k tomu, co právě letí, asi hned tak nedostanou, jejich parádní, zpěvné refrény je ale v mém osobním žebříčku pro rok 2018 vynesly až úplně na vrchol. Chytnou i vás?
26. Bebe Rexha - Expectations |
Bebe Rexha má na kontě několik hitovek, mezi ty nejúspěšnější se však řadí spolupráce. Jako by snad pro hudební stanice zpěvačka samotná nezněla dost dobře, ale spíš fungovala jako nějaké ozvláštnění. Právě v těchto skladbách také Američanka se svým hlasem předvádí zvláštní polohy. Na svém debutu nabízí o něco střídmější projev, díky němuž působí o kus autentičtěji. I texty disponují dobře rozpoznatelným rukopisem. Stojí za ním léta dřiny, interpretka se podílela třeba na duetu "The Monster"
Eminema a
Rihanny. Ačkoliv to přes odlehčené melodie možná nejde tak snadno poznat, je deska protkaná steskem.
"Možná mi prostě vyhovuje být smutná," svěřuje se například v "Sad". Plusové body získává zpěvačka za autorství každé písně. "Expectations" je zkrátka povedená popová nahrávka, která svou líbivost nezapře, přičemž se však nesnaží za každou cenu podlézat rádiovým trendům. A takových bohužel postupně ubývá. (David Böhm)
25. boygenius - boygenius |
Hvězdy světového indie se v roce 2018 rozhodly spojit pro projekt
boygenius, a vnikla tak téměř perfektní EP kolekce stejného názvu. Dívčí trio
Phoebe Bridgers,
Lucy Dacus a
Julien Baker nahrálo šest skladeb během pár dní ve slavných Sound City Studios a zapojilo do nich to nejlepší ze své sólové tvorby. Každá z nich přinesla jednu hotovou a jednou rozpracovanou skladbu, na kterých pak dělaly finální úpravy společně. Dohromady namíchaly vlivy indie rocku s folkovým písničkářstvím, které do skladeb vnáší především Bridgers. Baker zase materiál obohatila nezvyklými vstupy s banjem či mandolínou. Největším pokladem je "Souvenir" obohacený houslemi, za srdce však chytne také harmonie všech tří hlasů v závěrečné "Ketchum, ID". Těchto jednadvacet minut i přes vyloženě nekomplikovanou produkci patří k těm nejpříjemnějším z minulého hudebního roku. (Ondřej Kocáb)
24. Jon Hopkins - Singularity |
V pořadí pátou studiovou nahrávku vydal loni v květnu
Jon Hopkins. Dle kritické obce se jedná také o dosud nejlepší desku z tvůrčí dílny tohoto britského muzikanta a producenta. Její název "Singularity" odkazuje na jedinečnost a s přehledem manifestuje, kolik bohatosti, komplexnosti a života se může skrývat v elektronické hudbě, kterou mnozí označují jako plochou. Devět skladeb s celkovou stopáží více než šedesáti minut dokáže fungovat jako
hudba do pozadí v případě nutnosti vyšší koncentrace stejně dobře jako prostředek, který vás dokáže vystřelit do jiných sfér, poddáte-li se plně jeho atmosférickému ambientu. (Simona Knotková)
23. Lykke Li - so sad so sexy |
Lykke Li, nekorunovaná královna melancholie, své pověsti dostála i na vynikající desce "so sad so sexy". Introvertní popové skladby, do jejichž produkce promluvily i ozvěny současného trapu, možná nejsou tak jednoznačně chytlavé jako v minulosti, pokud ovšem posluchači věnují nahrávce trochu času, postupně před nimi vykvete dokonale emotivní a silná výpověď mladé ženy, která nikdy neměla příliš štěstí v lásce. Songy jako "deep end", titulní "so sad so sexy" nebo "sex money feelings die" ukazují švédskou interpretku také jako více než talentovou skladatelku. I tentokrát zanechala svůj otisk na všech položkách a do sytosti se nabaží především fanoušci skandinávské indie popové deprese. (Lukáš Boček)
Tip Davida Věžníka: Sevdaliza - The Calling
Sevda Alizadeh (persky سِودا علیزاده), vystupující pod pseudonymem
Sevdaliza, se narodila před jednatřiceti lety v íránském hlavním městě Teheránu. Když jí bylo pět, přestěhovala se s rodiči do Nizozemí. V šestnácti se vydala na úspěšnou dráhu basketbalistky, pak vystudovala univerzitu a začala dělat hudbu. Včetně loňského "The Calling" vydala čtyři ípíčka, dlouhohrající deskou debutovala před dvěma lety. Takhle napsaná vypadá ta životní linka jednoduše, jednoduchá ale rozhodně nebyla. A tak ani Sevdalizina hudba není nic pro duše, pro které slovo alternativa končí u tvorby skupiny
Zrní. Na potemnělé beaty vycházející z R&B a trip-hopu nabaluje neveselé, skličující melodie, do nichž se nebojí zanést dozvuky svých rodných krajin, a to jak v případě instrumentace, tak v případě zpěvu. To celé okořeněné úspornými, ale vkusnými elektronickými finesami, které výsledek odsouvají daleko mimo pole mainstreamu. Což znamená, že "The Calling" rozhodně máte slyšet.
22. Behemoth - I Loved You At Your Darkest
desky |
Polští černokněžníci prodělali před lety s deskou "The Satanist" pozoruhodný přerod. Z metalové kapely se slušnou fanouškovskou základnou, která ale zůstávala spíše undergroundem, vyrostli do podoby žánrových prominentů. Skutečně nelehká pozice. Jak překonat album, které se pravidelně umísťovalo v žebříčcích toho nejlepšího? U "I Loved You At Your Darkest" se to podařilo. Deska je promyšleným testamentem vidění světa frontmana Nergala, obrazem absolutního liberalismu, který se schovává za čelný útok na první signální soustavu a provokaci v podobě útoku na náboženství.
Behemoth jdou ale dál než za tohle pozlátko, které ční z klipů i performance. Deska vyvolala rozporuplné reakce, a to i uvnitř metalové komunity. Ať tak či onak, "I Loved You At Your Darkest" je albem, jež stojí za pozornost. (Jiří V. Matýsek)
21. George Ezra - Staying at Tamara's |
Jak se dá navázat na debutové album, které obsahovalo megahit "Budapest" a ve Velké Británii se stalo vůbec třetím nejprodávanějším počinem roku 2014? Jedině snad ještě lepším albem. Britský songwriter
George Ezra spustil s vydáním "Staying at Tamara's" druhou vlnu
ezrománie, za niž jsou zodpovědné optimismem bující a řádně chytlavé skladby jako "Shotgun", "Don't Matter Now" či "Paradise" - jasný triumf kolekce. Ta vyznívá v celku neuvěřitelně lehce, přirozeně a solidně jako skvěle padnoucí, na tělo ušitý oblek. Hravá paleta stylů, poloh a Ezrova vyhlášeného barytonu je po cestách napsaný mikrokosmos bezelstného potěšení, ve své bláhovosti jakoby nevědomý okolního světa. Druhé album představuje pro vycházející hvězdy zcela kritický kvalitativní test. "Staying at Tamara's" George Ezry je ale přesně takové druhé album, jaké jsme si od něj přáli všichni slyšet. (Matěj Kostruh)
