Plakátově byli hlavní hvězdou Draconian (soudě tak alespoň podle velikosti písma), v Praze je doprovodili Sojourner a Rakušané Harakiri For The Sky, které si publikum mohlo osahat, byť ve značně nevýhodném časovém slotu, na třiadvacátém Brutal Assaultu. Sestava to byla náladově dobře propojené, v podstatě se dařilo narušovat hranice mezi tím, kdo je vlastně předkapela či kdo vlastně hraje před kým. Už fakt, že hrací časy Draconian a Harakiri For The Sky byly shodné, ledacos napovídal: headliner budiž tentokrát pro každého v publiku jiný. A to se nutně projevilo i na pohledu autora tohoto textu, byť jisté objektivní důvody by se našly.

Sojourner přišli včas a svůj set epických desetiminutových skladeb odehráli se solidním nasazením. Potěšilo příjemné civilní vystupování i nasazení, odezva byla rovněž dobrá, byť v tu chvíli měl klub k zaplněnosti ještě daleko. Škoda jen nešťastně nastaveného zvuku (a dojížděly na to všechny kapely, odbydeme si tedy tuto výtku hned na začátek), v kterém se trochu ztrácely jemné nuance, na kterých tento styl stojí. Začátek se nepřehledností a utopeností zejména ženského vokálu blížil k hranici průšvihu, korekcí se jej podařilo dostat až k poslouchatelnosti, jež nervala uši.

Harakiri For The Sky předvedli největší profesionalitu. Jako jediní si totiž za sebe alespoň pověsili banner s logem kapely a my se nemuseli dívat na nevzhledné logo klubu. Hudebně i nasazením to rovněž bylo na výši. Oproti jejich předchůdcům i následovníkům si vystačili jen s jediným vokalistou a stavěli tentokrát na proplétajících se kytarách. Ty zvládly jak riffovat, tak sázet čisté tóny subtilních melodií, které jsou pro hudbu těchto Rakušanů typické. A dav pod pódiem také výrazně zhoustl, což se projevilo na atmosféře. Pro mě vítězové večera.

Draconian staví na kontrastu jemného ženského vokálu a výrazného sebejistého growlu. Kombinace na deskách vskutku životná, obzvláště je-li podpořena epickou instrumentací a hutným zvukem. Bohužel, živý dojem z jejich death/doomu nijak nepřekvapil a nutil spíše k opatrnému zívání a čekání, zda se objeví alespoň něco, co dovede strhnout. Jako by ale i kapela jela na půl plynu. Opět bez banneru, uvolněná, ale bez nadšení. Standardní výkon, který ale přinejmenším polovině sálu sedl.

A teď si vybírejte, kdo byl vlastně ten hlavní. Zvláštní koncert...