Vyprodaný bývalý Palác kultury přivítal nespornou hudební legendu s ovacemi. Jethro Tull předkapelu nepotřebují. Vystačí si sami. Obrovské pódium bylo netradičně skromně postavené tak, že po stranách stály klávesy a naproti nim sada bicích. Uprostřed bylo postaveno plátno. Na to se ještě před samým začátkem koncertu promítal jakýsi starý televizor (nebo to bylo rádio?), ze kterého se linuly písně hlavní hvězdy večera. Tato scenérie tvořila kulisu k příchodu návštěvníků a jejich usazování se do pohodlných sedadel. Můžeme si o akademickém vzhledu Kongresového centra myslet cokoli, umístění této akce do těchto prostor ale mělo své opodstatnění. Přece jen, těm pravověrným fanouškům, kteří skupinu sledují od jejích začátků, už dávno není dvacet. Odměnou za tento trochu studený sál byl krystalicky čistý zvuk.

Že se bude především vzpomínat, bylo zřejmé. Padesát let je padesát let. Vše tomu bylo přizpůsobeno. Kapela hned ze začátku nasadila těžký kalibr. Program, který byl rozdělený do dvou částí a předělený patnáctiminutovou přestávkou, spustil muzikanti věcmi pro opravdové znalce a fajnšmekry. Anderson & spol. totiž dali vzpomenout na prvotinu "This Was". Tedy na období, kdy JT ještě voněli po blues. Mick Abrahams, první kytarista skupiny, promluvil z plátna nad pódiem právě i o této desce.

Zazněla z ní, trochu překvapivě, rovnou pětice skladeb. To mohlo některé návštěvníky trochu zaskočit, neboť start byl tím pádem trochu pomalejší. Než se stačil koncert přednesem části "Thick as a Brick" rozjet, byl nemilosrdně utnutý přestávkou. Ale do té doby zazněly ještě skladby ze skvělého počinu "Stand Up". Zejména jazzově barokní "Bourrée in E minor", kterou z plátna uvedl Tomy Iommi, byla jedním z vrcholů první části. Posluchači se zde poprvé dočkali i onoho pověstného frontmanova vzdychání, kloktání a chrochtání do zvuků příčné flétny a ocenili to frenetickým aplausem. Zde se zaskvěl i hráč na basu David Goodier.

Ian Anderson, hlavní persona večera, v pauzách mezi písněmi komentoval vznik jednotlivých skladeb a též připomínal bývalé členy skupiny. Ti se čas od času zjevili na zadní projekci, aby přednesli zdravici. K poutavému okamžiku došlo, když se k bubenickému sólu živě prezentovanému Scottem Hammondem přidal z plátna Clive Bunker, první bubeník kapely.

Druhá část vystoupení již byla plná nesmrtelných hitů. Co skladba, to klenot. Těžko vyzdvihovat jednotlivosti. Při pohledu do setlistu je zřejmé, že v tomto případě se jednalo o sázku na jistotu, ale též o připomenutí zlatého období formace. Na plátně se se zjevovaly filmové dotáčky, mnohdy jak vypůjčené od Pink Floyd, ale i dobové útržky z koncertů, ze kterých bylo jasně zřejmé, že Jethro Tull byli velmi divokou kapelou. Což velmi hezky kontrastovalo s uskupením, které ten večer stálo na pódiu. Zapomeňte na dechberoucí světelnou show. Zde hrála prim především hudba s vitálním principálem Andersonem v čele.

Výkon jednotlivých hráčů byl famózní. Klávesy Johna O'Hary nádherně malovaly a jeho hammondy zněly naprosto dobově. Zvuk byl autentický a hlavně krásně čistý. Vynikly jak akustické a tiché pasáže, tak i hřmění (například ve "Farm on the Freeway"). Jistě, někdo může namítnout, že kytarista Florian Opahle hraje ostřeji než Martin Barre, a tudíž některé skladby znějí tvrději, než jak jsou posluchači zvyklí, ale nemyslím si, že by to přerostlo únosnou míru. Finále obstaral, jak jinak a řádně nahlas, legendární "Aqualung" (uvedl jej Slash) a jako přídavek "Locomotive Breath". Nakonec poděkování a titulky.

Pro škarohlídy: ne, zázrak se nestal. Ian Anderson už nikdy nebude zpívat tak, jak ho známe. Jeho přednes byl ve výškách nepřesný. Mnohdy se ztrácela vlastní melodie. Nicméně kouzlo a charisma jeho vokálu zůstávají. Vědom si svého handicapu, nechal do největších hitů pěvecké linky náročných pasáží nahradit filmovými dotáčkami se zpěvem od jiných pěvců. Zejména do "Heavy Horses" byl skvěle zakomponován ženský hlas, a již tak skvělou skladbu tím ještě ozvláštnil. Samotný protagonista se tak více věnoval své famózní hře na flétnu ("Ring Out, Solstice Bells") a ještě stačil bavit diváky svou stylizací do jakéhosi satyra. Hýřil energií, vtipem a bylo vidět, že si celý koncert náležitě užívá.

Legendy nám pomalu odcházejí, a proto je sympatické, že Jethro Tull ještě chtějí své příznivce bavit. A to se v Kongresovém centru stalo. Kdo koncert viděl, jistě odcházel spokojený.