Czendo, loni jste odehráli comebackový koncert. Jak na něj vzpomínáš?

Užili jsme si ho. Bylo to pro nás plné emocí, protože jsme nevěděli, zda někoho bude náš návrat zajímat. Na vystoupení přišli lidi, které jsme víc než pět let neviděli. Myslím si, že i pro ně to bylo příjemný. Jedním z důvodů návratu tehdy bylo, aby nás společně na pódiu viděly naše děti. Abychom jim nevyprávěli jako fousatí pupkatí tátové, že jsme kdysi hráli v kapele. To se povedlo, děti byly účastny koncertu. Svým způsobem to bylo i poděkování našim ženám, že nám dovolily zase hrát, protože jsme krom všech našich aktivit museli do volného času zařadit po dobu tří měsíců dvakrát týdně zkoušky. Ale asi nejtěžší bylo probouzet zpátky naše hudební mozkové buňky. Obecně vzato to pro nás byl jeden z nejemotivnějších koncertů Post-It vůbec.

Večer měl podtitul "Vrací nás to zpět". Jak moc vás vrátil zpět?

Vrátilo nám to všem muziku zpátky pod kůži. U mě to bylo jiný. V hudební branži jsem se, na rozdíl od kluků, nepřestal pohybovat. Ale co vím, tak speciálně kytarista Jirka aka Porne hudbu na pět let úplně odstřihl. Je muž extrémů, takže buď do toho jde po hlavě, nebo to nedělá vůbec. Samozřejmě jsme starší pánové, máme své rodiny. Logicky to není jak dříve, kdy šlo především o zábavu a času bylo neomezeně. Ale muzika nás stále nabíjí a je to pro nás, dá se říci, takový náboženství.

Byli jste připraveni na případné fiasko?

Když se vracíš, tak tahle nemůžeš myslet. To je konec, zavřeš si tím dveře sama před sebou. Před koncertem jsem si na sebe pro jistotu naložil tolik práce, že jsem neměl čas být ani nervózní. Kolem koncertu bylo spousta zařizování. Dolehlo to na mě, až když v šatně zhruba deset minut před vystoupením začali nervózně pochodovat kluci, že v sálu nikdo není. To jsem byl na ručník. Ve finále se tam ti lidi nahrnuli ze všech barů a předsálí a udělali naprosto skvělou atmosféru. Člověk se musí trošičku bát, aby byl zážitek o to větší.

Vystoupení předcházelo vtipné video, v němž jste vzpomínali na své začátky i na to, co jste dělali v pauze a co očekáváte od comebacku. Čí to byl nápad?

Krom jedné rozdělané písničky jsme nepřicházeli s ničím novým, proto jsme si říkali, že k tomu musíme dát nějakou omáčku, vysvětlení. Férovější by možná bylo, kdybychom se vrátili s novým albem, což se bohužel nestalo. Když jsme dávali koncert dohromady, nevěděli jsme, do jaké míry se vracíme. V tomhle máme v kapele takovou demokracii, až je to de facto anarchie. Do poslední chvíle nevíš, co si druhý myslí. Netlačíme na sebe, což je na jednu stranu krásný, na druhou stranu je to naopak někdy komplikace. Pevná ruka diktátora je občas v kapele nezbytná. Ale Post-it byla vždy rodina, banda čtyř bratrů. Proto jsme to chtěli lidem trochu připomenout. Pro někoho to mohlo být klišé, že jsme natočili video o tom, co pro nás kapela znamenala a znamená. Ale ti, co nás znají, tohle vědí a berou nás tak.

Dá se na ten snímek někde podívat?

V čem jsme experti, je to, že máme hodně videí a fotek a všeho, ale pak je někam založíme a nemůžeme je najít. Asi ho má Kapíno, jako všechny naše relikvie, ale aktuálně ho nemůžeme najít. Ztratili jsme flashku ještě ten večer v Akropoli. Byl to velkej mejdan. Snad se někde objeví. (úsměv)

Co je hlavním hnacím motorem Post-It teď?

Udělat album, kde budeme konečně spokojeni s celkem. Když se na to díváme s odstupem let, všechno, co jsme udělali, většinou naší vinou nemělo takové parametry, jaké mohlo mít. Nebyli jsme schopni zformulovat, uchopit, vytěžit to, co jsme měli, na 100 %. Něčím jsme si to sami sobě tak trochu pokazili. Momentálním cílem je udělat desku nebo EP, kde bude hudba i text, co tě přežije. Zkrátka udělat počin, ze kterého budeme mít opravdu dobrý pocit. Samozřejmě mety dokonalosti nikdy nedosáhneš, a když si myslíš, že ano, tak jsi často úplně vedle.

Připravujete narozeninový koncert. Chystáte na něj něco speciálního?

Koncert je specifický tím, že kapela má dvacáté výročí. Doposud jsme úspěšně ignorovali to desáté i patnácté, až jsme si najednou řekli, že všechny kapely kolem nás slaví kulatiny, tak proč bychom to neoslavili i my. Vymysleli jsme koncept, kde bychom rádi udělali průřez historií Post-It, od začátku v roce 1998 až po současnost. Zaznějí i písně, které vznikly kolem roku 2000, a snad i jedna úplná novinka. Přijdou hosti, známější, i méně známí. Celý koncert je pojatý jako večírek, narozeninová párty, kde se chceme my osobně decentralizovat. Nebude to zaměřené jen na nás, aktuální členy skupiny, ale i na lidi, kteří byli součástí, prošli kapelou nebo s ní spolupracovali, nejrůznější naši kamarádi. Zkrátka taková benefice. Oslava naší dvacetiletý existence a důkaz fanouškům, že žijeme a chceme dělat nový songy. Jako pozvánku na letošní koncert házíme na Facebook nejrůznější letité fotky. Je příjemný sledovat, jak na ně fanoušci reagují.

Není to trochu nefér slavit dvacet let, když jste pět let nefungovali?

Na někoho to tak může působit, ale my jsme opravdu trochu jiná banda než většina ostatních. Jsme opravdu čtyři bráchové v dobrým i ve zlým, to je i důvod, proč skupina fungovala, i když nefungovala. Byly tam možnosti postavit kapelu jinak, obměnit členy, ale dohodli jsme se, že to není cesta, kterou bychom chtěli jít. Přátelsky jsme se bez hašteření domluvili, že si od hudební tvorby vezmeme volno bez časového omezení. Na rok nebo taky navždy. Mezitím jsme se vídali, kluci chodili na Supporty, jezdili jsme se s rodinami společně na dovolené, takže grupa stále fungovala. Jen nehrála a netvořila.

Akce nese podtitul "Bejvalky vstup zdarma". Jak to bylo myšleno?

Nedomýšleli jsme to, ve své prostořekosti jsem tuto dementní hlášku řekl já. Samozřejmě doma jsem to schytal, co to má jako znamenat. Kluci na tom byli obdobně, taky se museli zpovídat. Samozřejmě to byl fór. Takový klasicky pousťácký humor. Manželky nás znají a vědí, že jsme ještě někdy krapet nevyzrálé děti. Rádi je tam samozřejmě uvidíme, pokud si zakoupí lístek, ale ať raději dodrží bezpečnou vzdálenost, a sebe i nás tím pádem v bezpečí. (smích)

Jak vzpomínáš na své začátky v téhle, jak říkáš, grupě?

Poměrně dobře si na ně vzpomínám. Tolik příkoří a drezury, jakých se mi dostalo, jsem nikdy předtím ani potom nezažil. (smích) Hned od začátku mně pánové dávali čočku, dostal jsem školu, kterou jsem si zasloužil po právu. Vzpomínám na to ale rád. Zbyla spousta historek, které bychom zapomněli, nemít Kapína. Byl to fakt rock'n'roll. Užili jsme si to plnými hrstmi, proto nám to teď už nechybí. Teď jde hlavně o tu hudební stránku.

Které roky byly nejtěžší?

Nejtěžší byl rok 2012, kdy jsme po několika měsících tápání ucítili, že to už nejde dál. Přes veškeré úsilí, které jsme tomu věnovali, přišlo vyhoření. Postupně asi u nás všech. Bylo těžký a emotivní si to vzájemně přiznat. Myslím, že tekly i slzy. Složitý byl taky rok 2007-8, po vydání alba "Sektor 10", o kterém jsme si mysleli, že je naprostá bomba. Ne že by se nestalo nic, ale měli jsme velká očekávání. Ve finále to bylo a je naše nejúspěšnější album. Jen my měli pocit, že nás vystřelí někam do druhé, ne-li první ligy a začneme se muzice věnovat na plný úvazek. Zpětně byla asi chyba i v tom, že jsme neudělali ten pověstný poslední krůček, tedy odejít z práce, od finančních jistot, zahodit záchranný kruh. Ale kdo ví.

Jak vnímáš rozdíl mezi dobou, kdy jste začínali, a dneškem, kdy taky startujete jakoby znovu?

Jsme ve fázi, kdy si to chceme dělat podle vlastní režie. Nechceme kalkulovat, ale jednáme podle toho, co nám velí naše srdce. Dnes všechny akce, klipy, písničky musíš sama promovat. Doba sociálních sítí je neúprosná. Kdo není aktivní, i když se mu to třeba zajídá, ztrácí hned na startovací čáře. Bohužel sociální sítě jsou pro lidi i měřítkem popularity. My si stanovili na začátek podmínku, že budeme hrát na hezkých akcích, kde nás fanoušci budou chtít opravdu slyšet. Ne být někde za každou cenu jen proto, aby si člověk udělal čárku za další koncert. Pracujeme na nových písničkách, které budou pokračovat v linii Post-It, ale zároveň to někam dál posouvají. Snažíme se reflektovat to, co se ve světě a kolem nás děje. Chceme to nějakým způsobem implementovat do naší muziky. Za těch pět let se kolem mnohé změnilo a je určitě o čem psát a skládat.

Byl to i případ nového singlu "Opět sami"?

Určitě. Tuhle písničku jsme chtěli představit už v Akropoli, ale neshodli jsme se, jestli se chceme globálně prezentovat takovým prvním singlem. Vypustili jsme ji nakonec až po Novém roce. Musela trochu uzrát. (smích) Je politicky angažovaná a chápu zpětně, že z toho textu byli kluci nejdřív překvapení. Ale jsem rád, že to nakonec posvětili a song neskončil v šuplíku. Já jsem aktuálně v rozpoložení, že si nechci uměle tvořit bariéry, o čem psát a o čem ne. Přijde mi to škoda. Když už ta múza ke mně zavítá, dám jí úplnou volnost. Bohužel doba je, jaká je, a umělci se vždy vyjadřovali k politické situaci, za každé doby. Ať už se to někomu líbí či nikoliv.

Když jsme u té angažovanosti, vím, že jsi byl na koncertě Lucie. Jak se ti líbila Kollerova řeč?

Ta vsuvka mě překvapila. I když jeho obecné názory a postoje znám, nečekal jsem ji právě tady a takovou. David Koller zvolil cestu lidi nakopávat, aktivně je pobízet. Chápu ho. I mně osobně představa, že neřeknu svůj názor jenom proto, abych si někde nezavřel dveře, a tím i přísun peněz, smrdí. Na rozdíl od něj mě ale muzika neživí. O to víc respektuju to, že se nebojí riskovat a vystoupit z řady. I za to si ho vážím. Máme přece svobodu slova. Každý je odpovědný za své činy a svoje ústa.

Zhruba před rokem jsi někde uvedl, že máte deset šuplíkovek. Čerpáte z toho, nebo jste je hodili za hlavu a děláte na úplně nových skladbách?

Vzali jsme jednu šuplíkovku, na které jsme dělali půl roku, a nebyli schopni ji dotáhnout do konce. (smích) Před měsícem jsme se shodli, že tudy cesta nevede. Takže děláme na nových věcech. Múza je nám nakloněna, během měsíce vznikly tři písničky, které jsou autentické tím, že jsou aktuální. S prvním songem "Opět sami" nám moc pomohl Ráďa Tomášek ze Support Lesbiens. Nyní nám pomáhá jako producent Paya Bureš, náš adoptovaný mladší bratr. (smích) Hrával v Clou, s Ewou Farnou nebo třeba Olgou Lounovou. Žil teď pět let v Austrálii, takže nasákl hudbou ze Sydney a Melbourne. To je bašta spousty skvělý muziky. Dává novým písničkám jiný nadhled i sound. Vypadá to slibně, snad jsem to teď nezakřikl. (smích)

Co ještě máte v plánu na příští rok?

Jak jsem už řekl, chceme hrát pro lidi, pro radost, ne pro prázdnou louku za velký peníze. Chceme si muzikou opravdu dělat hlavně radost. Skládat nový songy, bavit se. Ono to možná vypadá, že jsme doteď nic moc během roku nedělali, ale opak je pravdou - v tuto chvíli je v Post-It rodině pět dětí, ale za tři čtyři měsíce jich bude už osm. Takže není pravda, že bychom se nečinili. (smích)

Nedá se to nezeptat: Supportům vyšlo na podzim album. Sleduješ je po svém odchodu?

Poslechl jsem si skoro celou desku. Nejdřív jsem si říkal, že to nebudu poslouchat, ale zvědavost zvítězila. Už je beru jako jakoukoliv jinou konkurenci, takže proč se tomu bránit. Vydali se cestou popovější, mě to táhlo a táhne spíš k té rockovější. Takže je přirozené a v pořádku, že se naše cesty rozešly.