"Bílé album" následovalo po "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band", což je majstrštyk, který se jen velmi obtížně překonává. Můžeme nesouhlasit s jeho hudební stránkou - až jakousi barokní přeplácaností, která se tu míchá s psychedelií a až zvláštně lehkým popovým přístupem -, ale pokud jde o produkci a vůbec celé koncepční uchopení nahrávky, je neoddiskutovatelné, že se jedná o desku, která v mnoha ohledech nastolila trend pro další muzikanty.

"The White Album" (pojmenování vzniklé ex-post na základě čistě bílého obalu, oficiálně je pojmenováno pouze jménem kapely, byť úplně původně mělo nést titul "The Doll's House") nebylo už od začátku, na rozdíl od předchozího, zamýšleno jako koncepční. Pro The Beatles bylo návratem k písničkovému materiálu, který není ani nijak rámován ani vnitřně spojován. Jediné řadové dvojalbum (bsahuje třicet písní na ploše více než devadesáti minut) je zároveň první deskou liverpoolské čtveřice, kde se začíná do jisté míry drolit ona typická týmová soudržnost skupiny. Tedy alespoň v tom, jak zní výsledek a jak se projevují osobní spády a autorské rukopisy jednotlivých Beatlů.

Nahrávku provázejí pověsti o napjaté atmosféře, která panovala ve studiu. Jistě, jsou zde nezpochybnitelná fakta: natáčení některých písní probíhalo zároveň ve vícero studiích, na několika skladbách se ani všichni členové The Beatles nepodíleli. Poprvé se do studia také dostal někdo zvnějšku, častým jevem byla účast přítelkyň a manželek. Nejmarkantnější je to u Yoko Ono, která má dokonce autorský podíl na značně avantgardním kousku "Revolution 9".

A byla to nejspíš ona, kdo způsobil první výraznější rozkol mezi tvůrčí dvojicí Lennon-McCartney. Projevilo se to i v hanění skladeb toho druhého. Zatímco McCartney mluvil o těch Lennonových jako o "hrubých, nemelodických a záměrně provokativních", Lennon ty McCartneyho označil za "sladce líbezné a bez chuti a zápachu".

Konflikty neminuly ani zbývající Beatly - Ringo Starr na dva týdny opustil kapelu poté, co McCartney kritizoval jeho styl bubnování, Harrison se k natáčení přidal až později, dal přednost dokončení rozdělaného dokumentu o svém příteli, indickém hráči na sitár Ravi Shankarovi.

Atmosféra nebyla dobrá ani na druhé straně mixážního pultu. Producent George Martin se v jeden moment spontánně sebral a odjel na dovolenou, 16. července pak nahrávací inženýr Geoff Emmerick, letitý spolupracovník The Beatles, oznámil, že už dále nehodlá s ostatními spolupracovat, a odešel ze studia.

Přes to všechno, jakkoliv paradoxní se to může zdát (a upozorňuje na to i Harrisonův životopisec Graeme Thompson), deska vznikala velmi spontánně a konečná podoba skladeb se rodila během dlouhých jam sessions. Potvrzuje to ostatně i syn producenta George Martina Giles, který se postaral o nový mix alba k jeho padesátému výročí. "Mnozí soudí, že se vazby mezi členy kapely během nahrávání 'Bílého alba' začaly oslabovat a že raději pracovali každý sám jen s minimálním množstvím spolupráce. To prostě není pravda. Z poslechu jednotlivých pásů vychází jasně najevo, že jejich kolektivní tvůrčí duch a zvukové hledačství je stále výrazně přítomné, silnější než kdy předtím," říká Martin mladší.

Poukazuje také na fakt, že to mohla být smrt jejich manažera Braina Epsteina (27. dubna 1967), co jim pomyslně uvolnilo ruce. Nikdo je nebrzdil, producent George Martin ztratil jedinou organizační páku uvnitř skupiny a gejzíry kreativity se probudily naplno. A to natolik, že jim George Martin přestal stačit a na bolestně dlouhé nahrávací frekvence nevzpomínal zrovna rád.

Možná se ale nakonec natáčelo příliš dlouho, od 30. května do 14. října 1968, a tak možná těch nápadů bylo tolik, že se nepodařilo stvořit úplně jednotný celek.

Většina skladeb vznikla při pobytu The Beatles v Rišikéši v Indii (únor až duben 1968), kde pobývali na kurzu transcendentální meditace u svého gurua jógína Maharishiho. Celý pobyt se nesl ve velmi přátelské atmosféře (ze známých západních muzikantů byl na tom samém pobytu třeba písničkář Donoven, který mimochodem naučil Johna Lennona nové techniky vybrnkávání na kytaru, nebo Mike Love z The Beach Boys), která podněcovala členy kapely k tvorbě. Paul s Johnem některé písně psali sami, některé jsou skutečnou týmovou prací, do jiných přispěl ten druhý nápadem či veršíkem.

Podstatný je rovněž fakt, že songy vznikaly s čistou hlavou, na rozdíl od "Sgt. Peppera", jehož vznik spadá do období experimentování s LSD. Velký vliv měl pobyt v Indii zejména na George Harrisona. Kromě toho, že se začal profilovat jako výraznější skladatel, vrátil se zpět ke kytaře. Poslední dva roky totiž dával přednost sitáru. Toto období pomyslně uzavřel výše uvedeným dokumentem. The Beatles meditační kurz nedokončili, první se domů vrátil Ringo Starr (prý kvůli jídlu), v březnu následovaný McCartneym, Lennon s Harrisonem zůstali až do dubna.

V Indii vzniklo na čtyřicet skladeb, šestadvacet z nich dostalo první podobu na nahrávacích sessions v Harrisonově domě v Esheru. Akustické verze písní zůstávaly dlouhou dobu utajené, pouze několik z nich se objevilo na kolekci rarit "The Anthology 3", až nyní se velká část těchto "Esher Demos" stala bonusovým materiálem k letos vydané výroční edici "Bílého alba".

Než se dostaneme k samotnému výsledku, který vyšel 22. listopadu 1968, je však třeba se alespoň krátce pozastavit nad jedním podstatným faktem: pop music byla v roce 1968 hodně jiná než před pěti lety, když čtveřice mladíčků vydala svůj debut "Please Please Me". The Beatles už v roce 1968 nebyli jediným, téměř všeurčujícím fenoménem. Británii zasáhla vlna bílého blues s jeho věrozvěsty Ericem Claptonem a Johnem Mayallem, americký kytarista Jimi Hendrix měl za sebou trojici alb se svými Jimi Hendrix Experience, na síle nabíral psychedelický rock. Už to ani zdaleka nebylo tak idylické a bezstarostné.

Podobně vnější politická situace - válka ve Vietnamu, studentské bouře v Paříži, srpnová okupace Československa, ve Spojených státech vrcholila éra hippies, jež svého nejslavnějšího momentu dosáhla na festivalu Woodstock o rok později. A hudba reagovala - byla kritičtější, stávala se hlasem své generace, byla hrubší, tvrdší. Rodil se hard rock (The Who měli v té době za sebou už tři desky, ve stejném roce spolu poprvé veřejně hráli Led Zeppelin). Na The Beatles - a samozřejmě nejen na ně - útočila řada (často protichůdných) vlivů a to se logicky muselo nutně odrazit. Mimo jiné i v jisté fragmentárnosti, kterou "Bílé album" trpí asi zdaleka nejvíce z celé diskografie formace.

Je tu všechno - experimenty, klasické beatlesovské písničkářství ("I Will" zní jako něco z období "Beatles For Sale"), hravé ohlasy psychedelie, složitě prokomponované věci à la "Sgt. Pepper", náznaky toho, co se plně rozvine až se sólovými projekty. O slabém materiálu se nedá hovořit - spíše mu chybí jednotící linie, a ač si (očividně) do skladeb navzájem mluvili a vyměňovali si nápady, většinou je patrná dominance jen jednoho z Brouků. Nejvíc kousků si pro sebe zabavil John Lennon. "Julia", jediné blues v kariéře kapely "Yer Blues" (které tak přirozeně sedlo ke kytaře se navrátivšímu Harrisonovi), "Revolution", "Dear Prudence" - to vše jsou skladby čistě hitové, v nichž se spojuje Lennonova jemnost s textovou obrazivostí.

Překvapivě tvrdý je na "Bílém albu" McCartney. Tedy alespoň jedna z jeho mnoha podob, které reprezentují hard rockem říznutá "Helter Skelter", tepající "Why Don't We Do It In The Road" či "Birthday". Tvrdší už The Beatles nikdy nebudou. Je zde ale i jeho druhá tvář, která postupem času získala navrch, tvář křehkého melodika, který dokonale naplňuje sousloví inteligentní pop. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí pomyslet na "Blackbird" a je jasno.

Harrison postupem let rostl jako skladatel, s "The White Album" a "While My Guitar Gently Weeps" začíná jeho autorsky nejsilnější období, jež u skupiny vrcholí se "Something" a "Here Comes The Sun" na "Abbey Road" a později s jeho (možná přehnaně) epickým trojalbem "All Things Must Pass". Jsou tu ale i popěvky, Harrisonova "Piggies" má kritický osten, Lennonova "Wild Honey Pie" je jen hříčkou na hraně zbytečnosti, ale do celkového dojmu zapadá, výrazná "Revolution" je známá dokonce ve třech verzích (hard rockové singlové, bluesové albové a prapodivně experimentálního kusu, který předchází Starrově popovému standardu "Good Night"). Všechno to svědčí o ničím neomezovaném tvůrčím přetlaku, kterým The Beatles procházeli.

V každém případě je "The White Album" konzervou určité vývojové fáze The Beatles, té, kdy všichni jako houby nasávali spoustu vlivů, které pak v různé míře (a v různé míře úspěšnosti a funkčnosti) uplatňovali. Rozporuplné vnímání celku možná pramení z toho, že členové kapely vždycky působili ve všech ohledech jednotně - jako parta kamarádů navenek, jako parta sehraných muzikantů na deskách. "Bílé album" se drolí, některá místa jsou slabší (ledacos by se dalo škrtnout), jiná excelentní.

Posuneme-li se ještě dále do symbolické roviny, "Bílé album" sice na svém obalu nese název skupiny, ale je prvním, které ji fyzicky na přebalu nemá (na dalším "Abbey Road" jsou zase všichni pohromadě, ale s jasně pomyslnými čarami mezi nimi, "Let It Be" už pak přináší jen čtyři úplně oddělené fotografie bez vnitřní vazby). Je nepochybné, že rozpad čtveřice začíná někde tady, v období maximálního tvůrčího rozmachu, který hraničí s chaosem...