Letošní podzim se nese ve znamení filmů s hudební tematikou. Vše odstartoval trhák "Zrodila se hvězda" s famózními hereckými a pěveckými výkony Lady Gaga a Bradleyho Coopera, následoval životopisný film "Bohemian Rhapsody" o rockové legendě Queen a především o jejím frontmanovi Freddiem Mercurym (za prvně jmenovaným však značně pokulhává). A teď je to "A Head Full of Dreams", dokumentární snímek o Coldplay.

Všechny tři mají jedno společné - vždy sledujeme, jak se vyvíjí umělecká dráha hlavních postav. Bohužel (ve dvou případech) v jistém okamžiku narazí a vše končí nepříjemnou událostí. Coldplay jsou onou výjimkou, které toto zatím nehrozí.

Dokument sleduje britskou formaci de facto od doby, která předcházela okamžikům, než skupina jako taková vznikla. Režisér Mat Whitecross je se členy Coldplay od úplných začátků - studoval s nimi na škole a bavilo ho filmování. A tak prostě točil. Aniž by měl tušení, že při tom mapuje cestu jedné z nejznámějších a nejuznávanějších kapel světa z londýnských barů až na největší pódia celého světa. Snímek je složen ze soukromých i veřejných záběrů, letitých i současných, které dosud nemohli fanoušci nikde spatřit, včetně těch pořízených při natáčení poledního mega úspěšného alba "A Head Full of Dreams" a během světového stejnojmenného turné, které trvalo dlouhých osmnáct měsíců (a bohužel minulo naši zemi).

I přes četná bilancování a poněkud hlubší obsah film neztrácí švih a rozhodně nenudí. Dvouhodinová stopáž nahlíží na slavnou britskou popovou čtveřici jako na obyčejnou partu dobrých kamarádů, kteří se potkali v roce 1996 na kolejích při studiu University College London. Tuhle dobu vnímali jako příležitost pro potkávání se se zajímavými lidmi. Sám frontman Chris Martin ve svých začátcích s rovnátky v ústech prohlašoval: "Hraju pro každého, kdo mě poslouchá."

A 26. 6. 1998, v den konání prvního koncertu, s nadsázkou řekl, že do čtyř let budou známí a pojedou celostátní turné, proto ať si jejich jména zapamatujeme, že jednou budou velká kapela. Co se mohlo zdát jako ambiciózní naivní sen, se stalo skutečností. Ale nebyla to vždy jen idyla, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vidíme je v jejich začátcích s původním názvem Star Fish. A už první koncert, kde čekali dvacet lidí, hlásil vyprodáno. U druhého vystoupení jim chyběly bicí, a tak si je půjčili od předkapely, která jim je následně v půlce jejich setu sebrala.

Zlom přišel díky pánovi jménem Steve Lamacq. Rozhlasový redaktor se přišel podívat na jejich vystoupení a následně je zahrnul do článku na téma 20 hudebních nadějí roku 1999. Rázem byla čtveřice středem pozornosti a začaly se otvírat nejedny dveře.

Dojde i na méně veselá témata. Třeba když vyhodili bubeníka Willa, který svým spoluhráčům nestačil, ale nakonec ho uprosili, aby se vrátil, protože to bez něj nebylo ono. Podobná situace se opakovala i v případě manažera Phila (a Chrisova nejlepšího kamaráda), kterého dodnes berou jako pátého člena (proto nikdy nehrozí názorová plichta). Phil se mimochodem učil manažerování za pochodu a obětoval tomu svoji práci.

Coldplay vždy drželi při sobě. Proto je tolik patrná jejich souhra, ať už na pódiu nebo mimo něj. Ke všemu vždy přistupovali s domácí péčí, kterou jim jiné kapely mohou jen závidět. Jsou si vědomi rychlosti, s jakou vystoupali na přední příčky zájmu, ale zároveň dobře vědí, že pád může být čtyřikrát rychlejší. Při práci na novém albu si vždy připadají, že začínají stavět na zelené louce, jen s tím rozdílem, že už je trochu posekaná oproti úplným začátkům. Jejich úspěch je tvrdě vydřený a tímto filmem dávají naději, že i z garážové skupiny se může stát kapela obřích rozměrů, která inspiruje desítky dalších.

P. S: Kdo nestíhá zajít do kina, nemusí se bát, o netradiční zážitek nepřijde. Snímek si bude moci dopřát prostřednictvím DVD.

P. P. S.: A pokud do kina půjdete, neodcházejte ze sálu hned, jakmile se objeví závěrečné titulky. Unikl by vám závěr, kde mluví režisér.