Daniel Landa - Odkrývání příčin je bolestivé

04.02.2003 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Daniel Landa, známá to osobnost nejen české hudební, ale také sportovní scény, vyráží v únoru na koncertní turné. Turné v pravdě raritní, protože první po dlouhých osmi letech. Dozrál proto čas na otázku, proč zrovna na začátku roku 2003? Více se dozvíte z našeho rozhovoru.
Daniel Landa
© Monitor / EMI
Daniel Landa je svérázem českého mediálního rybníčku. Ač nevystupuje na koncertech, prodává desetitisíce desek, ač se neúčastní televizních estrád, je považován za "celebritu". Má specifické názory, mnoho lidí mu nemůže přijít na jméno, úspěšně podniká, závodí, muzicíruje. Přesto se prý nesetkává v míře neobvyklé s lidskou závistí a nenávistí. Ať je to, jak chce, v únoru vyráží na miniturné, a to je sám o sobě pádný důvod, abychom udělali rozhovor. Stalo se v jeho kanceláři jednoho slunečného pondělního rána. Že jsme se dostali od hudby k politice, asi překvapí jen málokoho. Každopádně, když jsem opouštěl umělcovy administrativní prostory, ujišťoval mne (a tak trochu i sám sebe), že všechny koncerty proběhnou bez problémů - bez potyček a násilí. Pokud prý všechno vyjde, možná za tři čtyři roky šňůru zopakuje...

Nemůžu se vás nezeptat na motivy, které vás přiměly po dlouhých letech vyrazit na koncertní turné. V minulosti jste několikrát řekl, že živé hraní vás už neláká.

To máte naprostou pravdu. Pro mě je deska uzavřená tím, že se vydá, a potom už nemám potřebu se zdržovat ježděním po koncertech a propagovat ji. Doteď se desky prodávaly dobře i bez koncertů. Jenomže v posledních letech se situace natolik změnila a prodej desek natolik klesá, že jsem přesvědčen o nutnosti udělat vstřícné gesto a poděkovat lidem za to, že si moje desky kupují a vytvářejí mi tak určitou svobodu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že příjmy z prodeje jsou zanedbatelné. Nejsou. Nastal čas přehodnotit jisté názory, a protože lidé znají můj postoj ke koncertům, tak si myslím, že je dobré vyjet. Nijak se tím můj postoj nezmění, ale lidem tak snad alespoň trochu poděkuji. Navíc určitý finanční přínos z toho také poplyne, ale to není hlavní motivace.

Váš dubnový "uzavřený" koncert v klubu Futurum tedy nebyl předzvěstí?

Vůbec. Pro mě to byla legrace. Křest pro pár kamarádů, kteří mě přesvědčovali, abych někdy zahrál. On ten tlak byl docela velký. Tím, jak jezdím po závodech, přijdu se spoustou fanoušků do kontaktu a tam si většina z nich stěžovala, že mě nemají kde vidět. On to pochopitelně nebyl psychologický tlak, ale z mnoha stran se lidé ptali a vzniklo tady jakési pole, které si přímo říkalo o svou realizaci.

A nemáte s nadcházející šňůry strach? Tomáš Vartecký se v našem rozhovoru přiznal, že by se asi trochu bál jet s vámi na koncerty, především kvůli bezpečnosti.

Nemám strach. Spíš jsem nervózní, abych něco nepokazil. Není to moje běžná činnost, budu se na to muset velice důkladně připravit. Ty čtyři koncerty mi seberou měsíc a půl příprav. Hlavně hlasově, já hlas nemám nijak trénovaný. Snažím se k tomu přistoupit co nejzodpovědněji.

Připravujete na koncerty nějaké "lahůdky"? Nové aranžmá nebo nové písničky?

Ano, ale teď ještě nejsem schopen říct, jak rozsáhlé budou jednotlivé změny. Teď teprve zkoušíme, potom si to chci poslechnout a následně se pokusím vymyslet další změny. Každopádně budu chtít všechno přizpůsobit "9 mm argumentů", což bude celkem obtížné, protože každá deska je jiná. Bylo by velmi těžké a vlastně i zbytečné, snažit se o přímé napodobení studiových podob písniček. Kdo písničky zná, aranžérské úpravy určitě pozná. Chtěl bych také udělat Krylovu skladbu "Cesta je prach" jako vyjádření mého díku za inspiraci. To bude vůbec zajímavý pokus, protože bych tuhle písničku chtěl zařadit jako bonus na chystanou desku, která by mohla zhruba do roka vyjít.

Daniel Landa
© Monitor / EMI
Ale co to slyším, už plánujete novou desku? Na to, že jste před dvěma roky chtěl definitivně pověsit muziku na hřebík, se vaše hudební aktivity podivuhodně množí.

Ale to jsem opravdu chtěl skončit. Podle mě bylo velice šťastné, že jsem nechal závodů tahačů a začal se věnovat rallye. Tahače byl profesionální kolotoč, který mne stál tolik času a motivace, že najednou nebylo dost pozornosti, abych začal zase skládat. Fakt jsem si tehdy myslel, že je to definitivní konec, protože deska "Konec" mohla být jednou tak dobrá, ale nebyla. Cítil jsem, že to dotahuji do konce jenom proto, že jsem se s někým domluvil. Ztrácel jsem chuť. Ale "9mm argumentů" vzniklo naprosto spontánně, zase jsem si doma začal psát.

Jste s odstupem více než půl roku s touto deskou spokojen?

Velice. Tahle deska je nejdál a plně odpovídá osobě Daniela Landy let 2002 a 2003. Řeším na ní pro mě aktuální problémy a je i hudebně nejlepší. Vrátila se mi lehkost psaní, nebo spíše dokončování. Tohle album jsme dělali pro zábavu, byl to ohromně příjemně strávený čas a nemyslím si to jenom já.

Vy jste za ni dostal platinovou desku...

Měl bych dostat, ale pořád nic nemám. Ještě mi ji, bídáci, nevysolili! (smích)

... podobný osud potkal i její předchůdce, čím si tento úspěch vysvětlujete? Přitom sám o sobě říkáte, že nejste žádný zpěvák ani muzikant.

Abych se přiznal, tak nevím. Ta otázka už někde zazněla. Jediné, s čím se setkávám, je názor, že moje muzika je opravdová. Třeba pro mnohé nešikovně opravdová, ale upřímná. Dělím se s ostatními o svoje názory a pocity. Když sedám do kokpitu závodního auta, uvědomuji si blízkost smrti, kdežto když vy nasedáte do osobního, nenapadá vás to. A přitom jsme na tom stejně, oba jsme smrti stále velice blízko. Oba jsme stejně neznalí budoucna. Když něco děláte opravdově, tak si to také uvědomujete. Když jsem dřív psal o pouličních šarvátkách, věděl jsem, o čem mluvím. A to je možná důvod, proč to lidi zajímá.

Čím je v České republice úspěch vykompenzován? Častokrát jsou slyšet hlasy spílající hlavně závistivosti.

To je asi pravda, ale já se s tím nesetkávám nijak často. Občas mi sice někdo vysklí třeba okno od auta, ale není to nic tragického. Já žiji v určitých kanálech, jimiž procházím, a nepohybuji se tam, kde nechci. Mnohem víc než závistivosti je mi líto absence obecného ducha české společnosti. Necítím žádnou snahu o to, abychom společně něco vybudovali. A přitom jsme toho moc nezdědili. Ano, můžu být hrdý na Národní divadlo, jenže to mi přijde trochu absurdní, protože moje zásluha na jeho postavení a fungování je nulová.

Stát sice funguje, ale je to pouze forma, z níž se vytratil duch. A to zejména díky politikům a médiím. Těžko se můžu zlobit na člověka, který si pálí doma CD, protože nemá na originál. Něco jiného je, když někdo ty peníze má a jenom je líný si zaplatit. A pak už zbývá jen to gesto vyjet na koncert a říct, že tu jsem ne kvůli těm, co si desky pálí, ale kvůli těm, co si je kupují.

Abych se vrátil k závisti. Ta v Čechách stojí hodně vysoko, ale pozor na bagatelizaci. Já si myslím, že Bulhaři nebo Rumuni na tom budou podobně. Nelze podceňovat padesátiletou morální devastaci. Po pádu železné opony jsme dostali svobodu, která nás nestála takřka nic.

Daniel Landa
© Monitor / EMI
Ono je samo o sobě otázkou, zda lze říct, že český národ je závistivý. Jestlipak to už není přehnaná bagatelizace? Vždy je třeba mít na zřeteli sklad společnosti z individuí, která jsou podle mě tu více tu méně závistivá v Česku stejně jako na Západě.

Pravdou je, že na Západě si víc váží lidí, kteří jsou prospěšní společnosti, kteří jsou úspěšní. Nesmíme ovšem zapomínat, že padesát let nám vštěpovali, že kdo vystrčí hlavu, tak po ní dostane. Komunisti moc dobře věděli, že když donutí lidi, aby se více dívali kolem sebe a ne na sebe, tak že si je tím ochočí. To byly příliš silné emoce, které pociťujeme ještě nyní. Navíc politický vývoj po revoluci nestojí za zlámanou grešli. Všichni ti Klausové se vykašlali na to, aby ošetřili národ mentálně. Budovaly se ryze materiální hodnoty. Proto jsme tam, kde jsme. Mohli jsme najít alespoň nějakou duchovní motivaci.

V rozhovoru pro časopis Reflex jste kdysi řekl, že se snažíte nalézt ztracenou agresivitu ve smyslu psychické odvahy a odolnosti. Je toto hledání stále aktuální?

Já jsem momentálně strašně šťastný. Jsem spokojen se svým současným duševním rozpoložením. Mám daný určitý cíl, jímž je cesta a několik patníků na ní, které bych rád obešel. Jichž bych rád dosáhnul. Teď si chci vytvořit především prostor, abych se mohl vzdělávat, což je ohromný koncentrační problém. Harmonizovalo se to jednak rallye, jednak hudbou, ale i dalšími aspekty.

Takřka ve všech rozhovorech, které jste kdy poskytl, se redaktoři nakonec stočili k otázce vaší minulosti. Nemáte pocit, že jste už dostatečně vysvětlil pohnutky, které vás vedly ke skinheadům, a že nastal čas, aby se o to lidé přestali otevřeně zajímat?

Problém je, že toto musí posoudit jednotliví redaktoři. Obávám se, že existují dva směry, které se od sebe stále více a více vzdalují. Jedním je fenomén Landa a druhým skutečný Landa. Fenomén si žije vlastním životem a s tím skutečným už toho nemá mnoho společného. A většina rozhovorů právě živí tu legendu. Nechávám to na nich, každý redaktor to musí řešit sám se sebou. Pokud si myslí, že je oprávněn se zeptat, co Landa skinhead, je to jeho věc. Ti, kteří píší, že moje nové desky jsou xenofóbní, ti si to musí srovnat sami se sebou. Mně do toho nic není.

Myslíte si, že rozpolcenost, či chcete-li kontroverze, která kolem vaší osoby panuje, vám pomáhá?

Na jednu stranu pomáhá, ale na druhou i škodí. Většina lidí má totiž potřebu k vám zaujmout stanovisko. Člověk, který je seznámený s vaší tvorbou nebo s vaší osobou, nad tím asi mávne rukou, ale konfrontační způsob uvažování je v nás hluboce zakořeněn. Zkuste někde říct, že posloucháte Nedvědy a ihned budete za debila. Co do toho ale komu je? Každý by se měl v první řadě koukat na svůj talíř. No a tím, že moje vyjádření mají častokrát politický charakter, vzniká mnohem větší třecí plocha.

Dáváte si potom větší pozor na svá slova? Četl jsem, jak jste si stěžoval, že kdybyste chtěl dát najevo váš názor na dění v Izraeli, byl byste okamžitě označen za radikálního antisemitu.

V MF Dnes vyšel před asi dvěma měsíci článek, v němž stálo, že každý, kdo by chtěl nahlížet na arabsko-izraelský konflikt jinak než z pozice zastánce Židů, je antisemita. To je podle mě špatné. Kritizován je totiž už jen náznak myšlení odlišného od oficiální verze. Ihned je argumentováno umírajícími dětmi v autobusech, což je sice hrozné a určitě se to dít nemá, ale nelze někoho automaticky přiřazovat do nepřátelské skupiny. Člověku jakoby je bráněno hledat střední cestu, dostává se pod palbu obou stran, ale ona tam vprostřed bohužel pravda často vězí. A to se týká i izraelsko-palestinského konfliktu.

Daniel Landa
© Monitor / EMI
V zahraničí jsem se setkal s kritikou českých médii kvůli jejich pro-americké stádnosti. Je to názor, s nímž byste dokázal souhlasit?

Jde mi především o to, abychom si dokázali uvědomit příčiny. Když vybuchne bomba, stane se tragédie, která ovlivní životy dost možná milionů lidí, ale je třeba tento akt dát do spojitosti s příčinami, jež mu předcházely. Odhalování příčin je většinou dost bolestivé a nemusíme chodit až do Izraele. Stačí se podívat na skinheady nebo levicové radikály. Odkrývání příčin je prostě bolestivé. Například sovětský komunismus a německý nacismus jsou produkty bídy a ten politický jmenovatel je až sekundární složkou. O tom jsem přesvědčen.

Moderní věk ale není dobou, která by se točila jen kolem válek. Světem hýbou také nejnovější technologie. Byl jste stižen výdobytky, jako je internet či mobilní telefon?

Určitě. Jsem teda pouze uživatel, ale myslím si, že je potřeba to brát vážně. Musíme se v tom trochu orientovat, aby nám neuteklo něco důležitého. Člověk musí být v obraze. Možná jsme se už dostali za hranici, kdy si ještě vytváříme pomocníka.

Takže vlastním životem nežije pouze fenomén Landa, ale také internet a veškerý informační tok.

Tak. Navíc člověk je poprvé v historii schopen komunikovat v reálném čase s celým světem.

Znáte MusicServer.cz?

Neznám, ale možná jsem vás někdy navštívil. Já akorát nemůžu sledovat veškeré hudební dění, protože bych potom nedělal nic jiného.

Děkuji za rozhovor.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY