Vila Štvanice se sice, se vší úctou k ní, nemůže pochopitelně svým zázemím rovnat loňskému Royalu, protože namísto pohodlných křesílek a stolků nabídla spíše ucpané prostory ke stání, v nichž bylo těsno a horko, splňovala však alespoň neokoukané prostředí, takže i tak díky za ni.

Také Chris Simmons coby předskokan nebyl tak neodolatelný jako minule Jed Appleton a nebýt vtipného songu, v němž si utahoval ze své barvy vlasů, a naopak velmi těžké, smutkem nasáklé tryzny za zemřelého bratra, kterou věnoval své sestře a rodičům, také bychom na něj nevzpomínali jako na něco světoborného. I ten cover "Wonderwall" si mohl odpustit, bylo to dlouhé až běda.

Stu Larsen ale náladu v sále okamžitě pozvedl mnohem výše. Jako doprovod si s sebou tentokrát vzal Natsukiho Kuraie, který jeho zpěv a hru na akustickou kytaru doprovodil xylofonem, pískáním a foukací harmonikou. Ale jak! Tak fenomenální sóla se nevidí každý den. Vlastně se nevidí skoro vůbec. Způsob, jakým usměvavý sympaťák dokázal z takového mála vytvořit dech beroucí koncert, kde diváci tleskali a jásali i třikrát během jednoho sóla, byl tím, co obyčejný písničkářský set povýšil na něco, na co se nezapomíná. Natsuki, který hovoří bezpočtem světových jazyků, odpočítal jednu z písní v češtině, v přídavku praskl strunu na Stuově kytaře a v závěrečné "This Train" dokonce dokázal pomocí harmoniky a beatboxu fantasticky simulovat rozjíždějící se vlak. A tak se stalo, že návštěvníci, kteří přišli jako příznivci Stu Larsena, odcházeli jako fanoušci Natsukiho Kuraie.

Hlavní hvězda se sice svým sidemanem nechala několikrát přehrát, ona sama ale samozřejmě nabídla směs ryzího písničkářského zlata, opět přiblížila další ze svých skladeb příběhy o jejich vzniku a samozřejmě i krásně zpívala. Veselé historky o setkání se se svým spoluhráčem v Tokiu před osmi lety střídaly depresivní balady, kterých možná v druhé půlce bylo až příliš mnoho za sebou, vše ale vynahradil jak ještě nedokončený nový song, tak třeba "San Francisco", kde Stu, jak sám zpívá, jednou najde lásku. A samozřejmě i výše zmiňovaný přídavek, v němž si oba vystupující prohodili nástroje a společně si zazpívali. Tady prostě není o čem debatovat, prostě jen poprosíme, aby se k nám Stu Larsen zase brzy vrátil. A třeba by s sebou mohl vzít i svého chráněnce Passengera, když už mu tedy organizuje turné a v tom současném Prahu vynechali. Pak už bude vše dokonalé.