Kanadská skupina Rush se začala formovat v letech 1968-69 v Ontariu. Stylově byla rozkročena od blues až po hard rock. Vystřídalo se v ní několik hudebníků, nakonec zakotvila v sestavě Alex Lifeson (kytara), Geddy Lee (basa, zpěv) a John Rutsey (bicí). V té době ji bylo možné vnímat jako jakýsi klon Led Zeppelin. V tomto duchu natočili muzikanti v roce 1974 eponymní debut. Ještě to léto vystřídal u bicích stávajícího Rutseye vynikající a pro duši kapely velmi důležitý člen, stylotvorný bubeník Neil Peart. A od druhé studiové nahrávky s názvem "Fly by Night"(1975), kde si skladbou "By-Tor and the Snow Dog" poprvé vyzkoušeli složitější kompozici, lze formaci pokládat za zakladatele progresivního metalu, na které se odkazují mimo jiné třeba Dream Theater.

Skupina, která si vždy, a to i při živých vystoupeních, vystačila vždy jen ve třech a bez stálých klávesových ploch, se přes tento zdánlivý handicap zcela oprávněně dostala do škatulky art rocku, kterým se tenkrát honosily takové ostrovní značky jako King Crimson, Yes, Genesis, Jethro Tull či Pink Floyd. Nakonec tato škatulka byla vždy rozmanitá a stejně jako třeba Gentle Giant byli Rush na zcela jiné platformě než ostatní. Dokonce i ve zcela jiném souhvězdí. Jak bylo zmíněno, po většinu skladeb si vystačili s jen chytrou kytarou Alexe Lifesona, filigránsky pojatými bicími Neila Pearta a s doprovodem mistrovsky ovládané basy Geddyho Lee, který kompozice podporoval svým vysoko položeným expresivním zpěvem. Zmíněnou artovost hudebníci podtrhovali střídmým používáním pedálových a klasických kláves.

Po natočení příběhu "The Necromancer" a "The Fountain of Lamneth" na "Caress of Steel" (1975) dostala kapela chuť točit ještě rozmáchlejší věci. Na řadu tak přišly sci-fi opery, jejichž příběhovou a textovou část vždy obstarával fanoušek žánru bubeník Neil Peart. První v řadě "2112" (1976) je do dneška klenotem, jenž muzikantům vytyčil cestu nejen k úspěchu, ale zároveň je nechtíc, na nějaký čas, uzavřel do jakési tvůrčí, myšlenkové i hudební kazajky. Jestliže nahrávka z roku 1977 s názvem "A Farewell to Kings" byla velmi příjemným nezávislým pokračováním předchozího elpíčka, byť opakovala schéma předchozí desky, hudebně i výrazově se od svého předchůdce lišila. Následující "Hemispheres", která uzavírá pomyslnou sci-fi trilogii, lze však jak zvukově, tak tematicky považovat za dvojče předchozího díla.

Celou desku skupina natočila ve studiu Rockfield Studios ve Walesu a zkušenosti z natáčení její členové popisují jako "velmi děsivé". Studio mělo snad všechny neduhy, chyběla i pohovka, na které by mohli hudebníci odpočívat. Přesto s natáčením souhlasili a vstoupil do něj po čtrnáctidenním intenzivním zkoušení, které příliš nenapovídalo, jakým směrem se bude novinka odebírat. Nutno říci, že se rodila skutečně v bolestech, včetně těch fyzických. Natáčení a finalizace trvala téměř tři měsíce (předchozí dvě nahrávky nevznikaly déle než pět týdnů) a výsledek se stal jejich nejdražším albem.

Titulní osmnáctiminutová skladba je pokračováním počinu "Cygnus X-1 Book I: The Voyage". Je složena ze šesti častí, které jsou vzájemně propojeny. Původní Leeho nápad byl však jiný. To Peart trpěl tím, že "Book I" uzavírající předchozí desku končila otevřeně, tedy vstupem vesmírné lodi jménem Rocinante do černé díry. Štvalo ho, že se příběh dál nerozvíjí, a proto se zasadil o jeho pokračovaní. "Book II" popisuje konflikt mezi bohy Apollónem a Dionýsem. Každý chtěl lidstvu dát něco ze sebe, něco, co pokládal za důležité pro jeho rozvoj. Apollón rozum a mysl a Dionýsos lásku. Jak to však bývá, oba silné atributy nemohou stát samy o sobě. Dojde k rozkolu, který musí narovnat až Cygnus - vesmírná černá díra, nosič rovnováhy -, který tvrdí, že srdce a mysl jsou člověku prospěšné jen tehdy, když se používají vyváženě. Hudebně se jedná o velmi dynamickou, byť lehce nevyváženou kompozici, jež má své velmi silné stránky. Zejména "Prelude", "Cygnus (Bringer of Balance)" a závěrečné smíření v duchu "The Sphere (A Kind of Dream)" stojí rozhodně za zmínku. Prostřední část vyplňují hudební motivy sloužící ke sdělení názorového střetu, které až příliš dokola opakují ústřední téma. Ač se jedná o slušný kus, síly fanoušky oblíbené skladby "2112" nedosáhl.

Další dvě písně jsou kratší a ukazují, kam se bude formace ubírat dál. "Circumstances" je úderkou, která by však klidně mohla být součástí úvodního eposu. Zato "Trees" vypráví až tolkienovským duchem o konfliktu mezi duby a javory, kdy duby ubírají světla javorům a ty žádají rovnoprávnost, kterou mohou nastolit až sekery a pily. Skladba dá vzpomenout na to, proč jsou Rush právem zahrnováni do škatulky art/prog rocku. Jedná se o pomyslný vrchol desky. Poslední instrumentální suita s názvem "La Villa Strangiato (An Exercise in Self-Indulgence)" se skládá z dvanácti částí. Každá z nich vyjadřuje strachy a obavy provázející muzikanty na turné. Každá z částí je právě reakcí na tyto noční můry. Záměr byl natočit kompozici v živém pojetí, tak aby měl posluchač dojem, že slyší skupinu hrát naživo. To se však ne zcela zdařilo. Údajně až čtyřicet nahrávacích frekvencí trvalo, než byli pánové s výsledkem spokojeni. Vznik tohoto opusu trval déle než tvorba alba "Fly by Night". Hudebníci dřeli čtyři dny a noci, trpěli bolestí rukou a únavou mysli. Stvořili však devět minut technického progresivního šílenství, na kterém by si mnohé dnešní kapely pravděpodobně vylámaly zuby.

Ač se "Hesmispheres" až přespříliš hudebně odkazují na předchozí Krále, stále patří do zlatého období ve vývoji Rush. Album je prověřeno časem a u fanoušků této formace má své nezastupitelné místo. Lze tak říci, že skupina jim dala to, čeho si často (až nekriticky) žádali. Na úkor toho se však postupně ze skladeb začala vytrácet originalita a nápaditost. Mohlo by se tak zdát, že se muzikanti ocitli na slepé koleji. Další kapitola ve vývoji jejich tvorby dokazuje odklon od dlouhých opusů. Nové zlaté období, které trvalo od alba "Permanent Waves" až do roku 1982 ("Signals"), respektive 1984 ("Grace Under Pressure"), přináší progresi a kompozice opět plné skvělých nápadů. Poté už přicházejí zcela jiní Rush. To už je ale jiná kapitola.

V současné době vychází kompletně zremasterovaná a vyčištěná nahrávka původního alba rozšířená o záznam živého vystoupení z holandského Pinkpop festivalu z roku 1979. Navíc je obohacená o celou koncertní verzi skladby "2112" z americké Arizony, která tak vychází vůbec poprvé.