Když při zahájení ředitelka festivalu Zlata Holušová mimo informace, že na poslední chvíli do Ostravy letí i Yemi A.D., aby secvičil choreografii s Pharrellem Williamsem a pak předvedl i vlastní show pronesla, že má pro nás letos i další překvapení, asi nikoho v ten moment nenapadlo, že jedním z nich bude už za pár minut oznámení, že London Grammar pro nemoc nakonec nevystoupí. Už předtím se ředitelka v rozhovorech vyjádřila, že při bookování kapel měli letos opět smůlu a nechybělo mnoho a málem jsme na plakátech měli i Florence + The Machine (o nich tady), The Killers nebo The xx. Tedy velké taháky, na jaké jsme byli v posledních letech v Ostravě zvyklí.

A když teď z podobné kategorie odpadla i kapela, která pro mnohé návštěvníky včetně pisatele tohoto článku byla hvězdou z nejblyštivějších, bylo spolknutí hořké pilulky o to nepříjemnější. Tuzemští fanoušci London Grammar navíc se zrušením jejich koncertů už mají zkušenosti, takto například v roce 2014 odpadl i jejich plánovaný set na Szigetu a vůbec je to rušení plánovaných zastávek v jejich kariéře docela populární. Doufáme proto, že na další šanci nebudeme čekat dlouho, protože čarovně překrásný hlas zpěvačky Hannah Reid patří mezi ty, které bychom u nás měli slýchat.

V rámci rozložení areálu došlo oproti minulým letům spíše jen ke kosmetickým změnám, tou hlavní bylo rozšíření hlavní brány, díky čemuž letos odpadly fronty, sluší se ale dodat, že za tím stojí také to, že ročník 2018 na rozdíl od toho předchozího zatím vyprodaný není.

Označovat ale přesto letošní skladbu interpretů za zklamání by nebylo spravedlivé, vždyť mimo Aerodrome Festivalu k nám letos nikdo jiný tolik hvězd nepřivezl. Po instrumentálním funku založeném na dechových nástrojích v podání Lucky Chops zahájili vystoupení na hlavní stagei synth-popoví Future Islands, kteří na plakátech vypadali nenápadně, na jiných akcích by ale klidně mohli patřit mezi headlinery. Absence kytary nevadila, zpěvák s vizáží středoškolského učitele si i tak dokázal uzurpovat pozornost na sebe, jeho podivuhodné taneční kreace ve stylu "velociraptora na lovu", jak to trefně popsali ve Státech, patřily mezi signifikantní body jejich vystoupení. Stejně jako občasný growling, jímž ústřední protagonista zpestřoval jinak docela měkký hudební základ. Tak či tak ale velké pódium kapele neslušelo, v klubu musí být takovýto koncert daleko intenzivnější.

Nathaniel Rateliff & The Night Sweats už prý zaregistroval i samotný Paul McCartney a není divu. Bohatě aranžovaná muzika čerpající převážně z populární hudby šedesátých let musela potěšit všechny tradicionalisty, kterým v line-upu chybělo jméno pro starší a pokročilé, jako třeba v minulosti Robert Plant nebo Midnight Oil.

To mladí se zase sešli u George Ezry. Britskému písničkáři jsme loni v létě prorokovali, že i skladby z jeho druhé desky "Staying At Tamara's", které ještě před vydáním prezentoval na maďarském Szigetu a rakouském FM4 Frequency, by mohly zafungovat, a vida - už jsou z nich hity.

Dokonce takové, že sahat na debut "Wanted On Voyage " s výjimkou všech singlů ani nemusel, bohatě si vystačil převážně s prezentací chytlavých novinek, které doplnil příběhy přibližujícími jejich vznik. Že řada z nich vznikla v Tamařině bytě v Barceloně, kam se folk-popový trubadúr se zapamatovatelným basbarytonem nastěhoval, když hledal inspiraci, už od loňského léta víme. V Ostravě ale přiblížil, že jeho nejznámější píseň vznikla tak, že si před vydáním prvotiny projížděl Evropu vlakem, a když jednoho dne místo obvyklých hostelů zakotvil ve Švédsku u tří mladých děvčat a následně do sebe v tamním parku obrátil láhev rumu, plánovaný vlak do Budapešti už druhý den nestihl. Pěkný koncert. Kdo ho nestihl, další šanci má v říjnu v Praze.

Nejlepší vystoupení úvodního dne ale obstarala Beth Ditto. Korpulentní zpěvačka, která si na svých kilech navíc zakládá a je na ně hrdá, zaujala v prvé řadě svými bezprostředními promluvami k publiku, kdy se kromě povídání o tom, jak se učila česky díky Google překladači, a snaze zopakovat "Na zdraví" pochlubila i tím, že její vlasy jsou falešné. Mezi všemi těmi vtípky o smrkání ale byla jen tak mimochodem zpráva o tom, že song "We Could Run" věnuje bratrovi členky své doprovodné kapely, který dnes zemřel, jako rána kladivem. Na druhou stranu to byl ale právě tento song, v němž se bývalá frontwoman Gossip, kterou před pěti lety v Portlandu zatkli v pátek večer za pokřikování a blokování dopravy, ukázala jako fenomenální zpěvačka. Její hlasový fond bývá často přirovnáván k Ettě James nebo Tině Turner a to, jak dokázala své přednosti prodat mimo jiné i v "Under The Bridge" od Red Hot Chili Peppers, bylo jako hojení ran po všem tom stýskání si o ztrátě London Grammar.

Občas se stane, že papírově největší jméno se pak ukáže jako největší zklamání, fanoušci Thirty Seconds To Mars, Alanis Morissette nebo Marilyna Mansona by mohli vyprávět. A po včerejšku se k nim zařadí bohužel i Pharrell Williams se svými N.E.R.D. Že bude velká část reálných i potenciálních příchozích překvapená, když zjistí, že pod jménem kapely, která u nás žel není příliš známá, se skrývá formace jednoho z nejlepších producentů zeměkoule, to se dalo čekat. Taktéž bylo jasné, že spousta, řekněme méně informovanějších bude mluvit o zklamání, když jim Pharrell nezazpívá "Happy", "Get Lucky" ani "Freedom". Jako hardcore příznivec jeho celoživotní práce (a převážně té pod nálepkou N.E.R.D.) jsem čekal, že budu v reportáži z Ostravy psát něco mezi obhajobou a nepochopením mezi jím a jeho publikem, jemuž budou ve většině zcela cizí kritické postoje vůči současnému prezidentovi a rasově motivované nepokoje, které v posledních letech zmítají USA a jimž se také věnuje aktuální deska "No One Ever Really Dies".

Jenže ve finále je úplně jedno, že spousta lidí ani netušila, na koho vlastně doopravdy jde, protože ani hlavní hvězda festivalu mu k vzájemnému pochopení příliš nepřispěla. Jednou z velkých chyb byla už samotná skladba setlistu, v němž dostaly prostor hip-hopovější kusy s tvrdším, elektronickým základem, kde se na nějakou melodii příliš nehraje, a tak si zařazení singlů "Spaz" nebo "Everyone Nose", v němž se kritizuje nadužívání drog mladistvými, vychutnala opravdu jen hrstka nejvěrnějších. O kolik lepší dojem by si odnesli i laici, kdyby se dostalo i na znatelně líbivější "Sooner Or Later", "Hot 'n' Fun" nebo "Hypnotize U"? Neznáte-li, zkuste.

Druhou velkou chybou bylo rozhodnutí pouštět se do dvou medley, v nichž zazněly refrény velkých hitů, které Pharrell Williams produkoval. A to nejen proto, že "Hollaback Girl" Gwen Stefani, "Alright" Kendricka Lamara, "Drop It Like It's Hot" Snoop Dogga, "Blurrred Lines" Robina Thicka, "Get Lucky" Daft Punk a řady dalších do celkového konceptu zkrátka nezapadaly, ale také proto, že řada z nich byla puštěna jen na playback.

A platilo to i pro hlavní laskominy, hity jako "She Wants To Move", "Rockstar" nebo závěrečný "Lemon", kde jste sice mohli ocenit, jak skvělé tanečníky si Skateboard P dovezl a jak moc se spolu s Chadem Hugem a Shayem Hayleyem snažil udělat z koncertu párty, kde se od začátku do konce jen skáče, jenže co z toho, když všichni viděli, že hlavní pěvecké linky jdou z playbacku a Pharrell do nich jen místy přizvukuje. Svůj krásně soulový hlas ale v Ostravě v plné síle neukázal ani jednou.

Kvalitativní propad oproti sólovému koncertu v Praze byl bohužel značný, a když uvážíte, jak velké zklamání pětačtyřicetiletý držitel jedenácti Cen Grammy uštědřil nejen náhodným kolemjdoucím, ale i svým skalním příznivcům, kteří věděli, na co jdou, asi spíše pochopíte, jak moc špatné to bylo. Bohužel. Díky za tu možnost vidět N.E.R.D. v Česku, což by se, nebýt Colours Of Ostrava nejspíš nikdy nestalo, naneštěstí na ně ale v dobrém bude vzpomínat málokdo.

Ve čtvrtek návštěvníky čeká Kaleo, Mura Masa, Kensington, Aurora nebo Jacob Banks. I o nich se na musicserveru brzy dočtete.