Emo, nedávno jsme měli možnost vidět tě v projektu s Janem P. Muchowem & The Antagonists. Na otázku, jak sis to užila, jsi mi tehdy odpověděla, že ani nevíš. Jak si mám tuto odpověď vyložit?

Ne všechny koncerty si člověk užije. Zvlášť když cítí určitou zodpovědnost a chce, aby to dopadlo dobře, a není úplně koncertně rozehrán. Myslím, že to je s každou věcí, kterou bereš vážně. Bylo to po dlouhé době, kdy jsme hráli po více než půlroce, do toho psychické vypětí točící se kolem besídky dcery ve škole, kde pracuji a kde jsem celou akci pomáhala koordinovat. V jeden týden jsem měla tolik stresu, že jsem neměla ani moc prostor si to užít. Ale myslím, že ten koncert dopadl moc fajn!

Jak se v projektu cítíš?

Jsem moc spokojená. Když mě minulý rok Honza Muchow oslovil, tak to samozřejmě potěšilo moje ego. Zároveň se sešla parta skvělých lidí. Všichni jsou to výborní muzikanti, tak to je potom velká radost. Navíc nám spolu s Vaškem sedí hlasy dohromady, až mě to vlastně překvapuje, jak moc. Kdysi v počátečních dobách Roe-Deer jsme nazpívali něco společně, tak máme co srovnávat. (úsměv) Myslím si, že jsme se od té doby oba celkem posunuli. (úsměv)

Bude mít projekt další pokračování?

Získali jsme dobrý booking, takže to určitě bude mít nějaké pokračování. Minimálně teď v létě si zahrajeme na festivalech Pohoda, Boskovice, Beseda u Bigbítu a na podzim pojedeme turné.

Prošla jsi řadou projektů. Který byl pro tebe nejzásadnější a proč?

Každá skupina pro mě představovala určitou životní etapu, určitý stupeň, řekněme, pochopení sebe sama. Každopádně k tomu být vůbec v kapele jsem se přichomejtla vlastně úplně náhodou. Hudbou jsem sice žila odmalička, ale neměla jsem sny tolik spojené s tím, že budu hrát a zpívat. V kapelách jsem potkala lidi, kteří mi pomohli se jakoby rozpomenout, že to je to, co chci a vlastně i potřebuju dělat. Že se potřebuju hudbou vyjadřovat, komunikovat. Ale než mi došlo, že jsem vlastně dostala dar a je třeba se o něj starat, tak to mi trvalo dost dlouho. Další věc, kterou jsem potřebovala pochopit, je to, že ačkoliv být v kapele je hodně mužská záležitost, můžu si dovolit být v ní jako žena, i když teda někdy je hodně těžké si svoji roli obhájit. Kluci vnímaj věci jinak, komunikují jinak... Často jsem se cítila dost sama - odtržená ode všeho.

Jak člověk zraje a třeba trochu tápe, často se chytne nějakého vzoru a někdy, místo aby se nechal inspirovat, zabředne do nějaké prazvláštní roviny kopírování něčeho/někoho a ne a ne se odtamtud dostat. Touhle etapou jsem si samozřejmě taky prošla. V Khoibě se ale nejvíc cítím jako doma. S Filipem Míškem jsme dobře napojeni, tak že 2 a 2 je 5. (smích).

Proč se vlastně Khoiba před lety rozpadla?

Bylo to pro mě dost těžké období. Potřebovala jsem prostě odejít, abych vůbec nějak zachovala sama sebe. Zrálo to ve mně delší dobu, aniž bych si to uvědomovala. Myslím ale, že jsem tehdy udělala fakt dobře.

Napadlo tě tehdy nebo i v jiný okamžik, že bys s hudbou skončila nadobro?

Ne, to se asi jenom psalo. Krátce poté jsem otěhotněla, tak se nabízelo, že se na vše vykašlu a budu naplno maminka.

Vloni jste vydali singl a oznámili comeback. Co bylo tím impulsem?

Začali jsme se s Filipem vídat víc a přemýšleli jsme, že bychom to mohli zas dát dohromady. To bylo někdy v roce 2015. Každý za tu dobu ušel nějakou cestu a zjistili jsme, že by to zase šlo spojit. Momentálně pracujeme na nové desce.

Chvilku nám trvalo, než jsme přišli na to, jak to uchopit, jak navázat. Člověk to má v hlavě, přemýšlí o tom, musí tomu dát čas. Hlavně jsme to nechtěli uspěchat. Nechtěli jsme dělat comeback ve stylu pojďte si poslechnout, co bylo předtím.

Co vám dala nebo vzala pauza?

Tak určitě nám dala nějaký nadhled. Taky nějak víc vím, co chci a co nechci. A o tom, co vzala, asi tolik nepřemýšlím, takže nevím.

A co tedy chceš?

Chci v hudbě dělat jen to, co cítím. Můj manžel Roman četl před lety knížku "Paradox Šimpanze". Je o tom, že každý v sobě máme nějaký hlas, instinkt, který při nějakém rozhodování hned ví, co chceme, jak to chceme. To je právě ten Šimpanz. Jakmile se ale do toho zapojí hlava, celý proces se hned zkomplikuje. Takže v hudbě se už nechci rozhodovat stylem to bych asi měla/neměla, ale spíš to chci/nechci.

I když v životě, v rodině, v práci to až tolik nejde, člověk musí dělat různé kompromisy...

Jaký největší kompromis jsi v životě udělala?

Myslím, že manželství a hlavně vychovávání dětí jsou takovým největším kompromisem. A to samozřejmě říkám s tím největším respektem a láskou k Romanovi. Je milion cest, jak na to, a člověk si často myslí, že ta jeho je správná. Ale jakmile jsou na to dva, je třeba pořád se ladit. To nakonec zní trochu líp nežli kompromis. (úsměv)

Když jste loni vydávali singl "Stoke The Fire", avizovali jste, že letos vydáte desku. Stane se tak? V jaké fázi momentálně je?

Buď bude letos v zimě, nebo příští rok na jaře. Většinu už máme načrtnutou, teď zbývá jen to doladit, texty a tak.

V jakém duchu novinka bude?

Myslím, že nebude tak temná jako předchozí "Mellow Drama", ale víc bych o tom asi pomlčela, protože definovat to uprostřed tvůrčího procesu se nevyplácí. Člověk se zbytečně pak na nějaký věci upíná. Lepší nad tím teď tolik nepřemýšlet a nechat to proudit a řídit se jen tím líbí/nelíbí. V mém případě teda určitě.

Bude to stará dobrá Khoiba?

Troufám si tvrdit, že pro někoho jo a pro někoho prostě ne. To bude fakt na těch, kteří to budou posuzovat. Stejně jako je milion cest, jak na vztah nebo vychovávání dětí nebo jak vůbec na hudbu, tak je taky milion způsobů, jak lidi hudbu vnímaj. Mě samotnou to hází někdy zpátky a někdy zase dopředu. Jsme to pořád my, ale o něco starší.

Cítíš s comebackem jistou nostalgii?

Tomu se člověk samozřejmě nevyhne. Vzpomínat skoro ve čtyřiceti, co dělal člověk ve dvaceti, pokud to nebyl průser, to nejde bez nostalgie, aspoň ne s mojí povahou.

Gró tvorby Khoiby vznikalo na chatě tvých rodičů v Brdech. Bude to i teď?

Jasně! Jedeme tam v srpnu na dvě soustředění. Brdské lesy mají něco podobného s těmi ze seriálu "Twin Peaks". Je v nich hodně síly. I té temné. Dobře se mi na to napojuje. Zároveň jsem tam trávila prázdniny v dětství. I tam se hodně cítím doma.

Oproti minulosti je nyní Khoiba dvoučlenná. Z jakého důvodu?

Nějak se nám to prostě přihodilo. Začali jsme zkoušet ve dvou a zjistili, že nám to tak vyhovuje a že to má sílu. Přemýšleli jsme, že bychom se třeba časem rozrostli, ale uvidíme prostě, kam nás to zavede. Turné k nové desce bude pravděpodobně takhle ve dvou.

A můžeme vás někde vidět naživo už teď?

Nedávno jsme si říkali, proč jsme zrušili zamluvené koncerty s tím, že se soustředíme výhradně na desku. Koncerty nám strašně chybí, ale báli jsme se, že by nám roztříštily naši pozornost. Filip se stal před rokem tátou, já mám dvě děti a nebydlím v Praze, tak i zprodukovat to je těžší než před lety. Každopádně jsme si nechali festival Pelhřimovy na konci srpna. Tam se moc těšíme! A teď úplně čerstvě jsme se dozvěděli, že nám vyšlo hraní před Grizzly Bear v Praze 13. srpna. To nás moc potěšilo! Budeme hrát teď vlastně po třičtvrtě roce, poté, co jsme v říjnu hráli dva koncerty v pražském Café V lese a v brněnském Kabinetu Múz.

Jaké byly?

Super. Hráli jsme se spřátelenými Fiordmoss a moc nám to spolu slušelo. Ten první koncert a ještě navíc v Praze jsme chtěli mít ale rychle za sebou. (smích)

Proč?

Člověk z toho dlouhého nehraní cítil tíhu očekávání, jednak od lidí, ale taky nějak od sebe. Rodí se mi v hlavě na pódiu spousta pochybností a myšlenek, které mě odvádějí od toho, co se právě děje - jsou to vlastně takoví malí démoni - celá škála. A jak neberu drogy, tak se s nimi musím utkat přímo na jevišti.

Jak s nimi bojuješ?

Na to nejlépe pomůže jednoduše hodně hrát...

Tvým dalším projektem byla formace Luno. Chystá se něco nového?

Ne ne.

S kým bys ráda spolupracovala?

Asi s kýmkoliv, koho mám ráda, nebo kdo nebo co by mě nějakým způsobem oslovil(o): Thom Yorke, Apparat, Liars, Warpaint, Julian Casablancas, Ben Frost, od nás je to Aid Kid...

Na závěr nesmí chybět moje obvyklá otázka: Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrála?

Napadne mě koncert The Cure, před kterými jsme vystupovali. To byla mega akce, to jsem předtím ani potom už nikdy nezažila. Ale odehrála jsem spoustu koncertů, které sice třeba nebyly výjimečné místem, ale spíš atmosférou. Vzpomínám ráda na Khoibu na festivalu Hodokvas na Slovensku. Tam byla atmosféra úplně magická.