Tolik hvězd, že si je ani všechny nezapamatuješ. Takový byl Aerodrome. Bez přehánění nejambicióznější festival letošního roku a dost možná největší akce svého druhu, jaká se kdy v naší zemi za dlouhá léta konala. Igor Rattaj a jeho tým tak po loňském majstrštyku s návratem Linkin Park do České republiky ve svém pátém ročníku opět posunuli laťku a s takřka nevyčerpatelnými finančními zdroji díky provázanosti s J&T bankou se pokusili udělat u nás festival, jaký snese srovnání například s dvojicí Rock am Ring/Rock im Park nebo maďarským Szigetem. Takový byl záměr a přestože dramaturgie byla pro zdejší konzervativní publikum z mnoha stran označována jako šílená a proti sobě jdoucí, když vedle sebe stáli superhvězdy metalu, popu i hip hopu, je stále těžko uvěřitelné, že se vůbec podařilo je všechny přivést na jedno místo.

Tím místem se stalo letiště v Panenském Týnci vzdáleném zhruba hodinu od Prahy a jak se brzy ukázalo, ambice a sny od bezmála pětistovkou lidí obydleného městečka dostaly pořádně přes prsty. Záměr byl jasný - ušetření za pronájem a možnost končit s hudební produkcí později než s nočním klidem, jako je tomu v hlavním městě. Jenže praxe ukázala, že to byla tak trochu dvousečná zbraň. Problémy začaly už u faktu, že k areálu vedla jen jediná příjezdová cesta a to ještě ne moc dobrá. Noční kolony aut tak byly nepříjemnou skutečností, ke které se přidala absence signálu, takže se mnozí návštěvníci museli smířit nejen s absencí mobilního internetu, ale mnohdy i samotnou možností telefonování.

Jedním z nejbolestivějších bodů v organizaci ale byla avizovaná doprava zdarma. Autobusů bylo jen pár, odjíždělo se z Nových Butovic, příjezd nazpět byl naopak na Anděl a nutnost rezervovat si své místo se ukázala jako fatální problém, protože všechno bylo plné, ještě než samotná akce začala. Jelikož pisatel neměl možnost vzít si dovolenou a tak přejížděl každý den z Prahy do Týnce a zpět, měl tak možnost vyzkoušet si různé alternativy cestování a upřímně řečeno, žádná z nich nebyla dobrá.

U autobusů platily každý den jiná pravidla, jednou jste rezervaci potřebovali, jindy ne, jednou se lidé třídili podle barevných lístečků, jindy to byl prostě boj o holý život a o to, kdo se tam první nacpe. Busů bylo málo, jezdily sporadicky a v kombinaci s nočními spoji v rámci MHD jste se domů dostali většinou tak mezi čtvrtou a šestou ranní.

Taxíky si za jednu cestu účtovaly 1500 Kč, řada lidí proto sáhla po alternativní spolujízdě s Praguelines za 1200 Kč nebo prostě jen na Facebooku hledala místo u někoho cizího v autě. Výsledky byly proměnlivě úspěšné, od avizovaného "Doprava zdarma" ale byly každopádně vzdálené jako hudba Wize Khalify od Parkway Drive a s návštěvnickým komfortem neměly pranic společného. Prostoru ke zlepšení zkrátka doprava má do budoucna spoustu, jen je otázka, jestli to do příště vůbec téma k řešení, protože podle zákulisních, prozatím oficiálně nepotvrzených informací, by se šestý ročník měl vrátit zpátky do Prahy.

Dalším problémem v rámci organizace byl samotný areál. Ten byl viditelně připraven pro daleko větší množství diváků, než kolik jich nakonec dorazilo, což je na jednu stranu chvályhodné, v praxi to ale bohužel vypadalo tak, že přestože lidí nebylo málo, na rozlehlém prostranství bylo vidět, že je připraveno minimálně na jednou tolik fanoušků. I za to si ale festival může sám díky zvláštnímu rozhodnutí mít několik verzí reklamních plakátů s line-upem a místo vypsání a zdůraznění celé řady velkých lákadel, jako to dělají třeba Colours Of Ostrava tam přidat jen formulku "32 zahraničních hvězd!" a nechat kolemjdoucí, ať si je dohledají. Všechno se vším souvisí a i marketing je prostě nutné dělat dobře.

Finanční ztráty ve sto miliónovém rozpočtu pro organizátory tedy musí být drastické, ředitel festivalu se však vyjádřil, že z jeho pohledu se jedná o investici, která se začne vracet až v dlouhodobém horizontu, kdy by chtěl do Česka dovézt U2, Aerosmith nebo Eminema, tak uvidíme, kolik podobně ambiciózních ročníků ještě Aerodrome čeká.

V závěrečných červnových dnech to ale znamenalo především dlouhé tůry od autobusů a parkoviště kolem stanového městečka až do areálu, na které nadával snad každý, neboť bylo vidět, že byly způsobené opravdu jen nerozumným rozmístěním areálu než čímkoliv jiným. Mimochodem, za stanové městečko se platilo dalších 500 Kč za osobu a dle několika rozhovorů s ubytovanými byl problém s teplem, nezakrytými sprchami, nákupem jídla i pouhou pitnou vodou. Netřeba dodávat, že na zahraničních festivalech je stanové městečko v ceně vstupenky, že ne?

Jestli si ale naopak něco zaslouží pochvalu, tak jsou to čisté stage, na nichž se to s logy sponzorů nepřehánělo, množství stánků s jídlem všech druhů a chutí a také čisté, keramické toalety. Platilo se však pomocí bezhotovostních náramků a pokud musicserver čtete pravidelně a už jste si je měli možnost sami někde vyzkoušet, nejspíš nepřekvapí, že to opět byly jen problémy navíc. Skrytý poplatek 100 Kč jen za to, že díky němu můžete v areálu utrácet je absurdní sám o sobě a když ve čtvrtek odpoledne zradila pořadatele technika a nakupování byl tak na nějakou dobu úplný konec, negativní dojem to jen posílilo. Pro výrobce náramků je sice jistě dobrý byznys, ať se ale přihlásí návštěvník, který problémový trend vítá. Vymýtit, dokud je čas!

Takže tolik zatím k těm nejpalčivějším bodům v rámci organizace, pořadatelé jsou si jich jistě vědomi, takže by to nemělo být nějaké šokující čtení, nicméně zmínit se to musí. Pojďme k hudbě.

Čtvrtek 28.6. - Den první

Zima, zataženo a občasné krátké přeháňky. To byl první dojem, s nimiž mnozí vcházeli do areálu a jak už bylo řečeno, bylo třeba dodržovat klasickou pracovní dobu, tudíž se první zhlédnutou kapelou stali až Glass Animals. Indie-rockoví milovníci palem, kaktusů a ananasů, jimiž měli vyzdobenou stage si kromě vlastní produkce vzpomněli i na hit "Crazy" od Gnarls Barkley a jak Dave Bayley místo zpěvu spíše jen tak kuňká, tak o to víc skladby prožíval, házel sebou a zavítal i do publika.

Bullet For My Valentine vydali bez většího humbuku před pár dny novou desku "Gravity", shodou okolností jen den před jejím vydáním ale odehráli solidní set v Panenském Týnci, kde z novinek zazněly "Don't Need You", "Over It", "Letting You Go" a "Piece Of Me". Nezapomenutelný set v dešti během Rock for People, jehož ředitel Michael Thomes se na koncert přišel také podívat, sice zůstal nepřekonán, avšak fanouškovská základna i při v podstatě standardním výkonu formaci podržela. Mimochodem - 4. listopadu jsou opět v Praze.

MØ už jsme u nás mohli vidět na festivalech Fingers Up i během Colours Of Ostrava a jelikož nová deska je stále ještě v přípravě, neměla moc co nového přednést. Typická gymnastika a hity jako "Lean On" nebo "Final Song" ale i tak roztančily i sekuriťáky a ona sama se bavila koncertem tolik, jako se to vidí málokdy. Dolů k divákům v prvních řadách tak seběhla dokonce čtyřikrát, plavba po rukou nemohla chybět.

Parkway Drive jsou momentálně na svém dosavadním vrcholu. Jejich poslední dvě alba měla obrovský úspěch a je na nich jasně vidět, o kolik koňských délek jsou větší, lepší a zajímavější, než jakákoliv jiná metal-coreová banda. Zcela vážně - pokud byste si z tohoto žánru měli pustit jedinou kapelu, musí to být oni. Koncert tomu odpovídal.

Už ve Foru Karlín se loni v březnu ukázalo, jak má vypadat absolutní špička. A Aerodrome se nezapomenutelnému večeru minimálně vyrovnal. Strhující breakdowny, ale i vážnější momenty plné smyčců a dramatického přednesu Winstona McCalla, který si v posledních měsících prošel peklem, dech beroucí pódiová show plná plamenů, třaskavé pyrotechniky, pohyblivých konstrukcí a v závěru během "Crushed" samozřejmě ještě číslo s bubeníkem hrajícím vzhůru nohama v zapáleném kolečku pro křečky... Něco takového se nepopisuje snadno. Fanoušci u vytržení, dosud nepolíbení s očima na vrch hlavy. Bylo jasné, že čtvrtek patřil právě divočákům z Parkway Drive.

A nic na tom nezměnila ani hlavní hvězda. Wiz Khalifa ještě v České republice nehrál, jeho příznivci už si ho ale mohli zažít loni v srpnu, kdy své obří, nafukovací jointy posílal už na Szigetu a hned potom i na Frequency. A totéž dělal i zde, neboť jeho vystoupení zůstalo takřka beze změny. Tisíc a jeden způsob, jak rapovat o mariuhaně, sexu a úspěších vzhledem k Wizově ležérní prezentaci příliš nestrhlo a po předchozím nářezu od Australanů tak šlo o razantní změnu nálady a stylu, o ničem jiném než o poklidné pohodičce to ale ani být nemělo.

Skandování názvu kapely a data vydání nové desky ("Rolling Papers 2" by měla být na trhu 13. července) sice bylo po chvíli otravné, vše ale zachraňovaly hity. A že jich bylo. "We Dem Boyz", "Something New", "Young, Wild & Free", "Black & Yellow", útržek ze "Sucker For Pain" a samozřejmě finální "See You Again" z trháku "Rychle a Zběsile 7". To už na nějaký ten večírek postačí.

Přesto se ale o nechtěně nejvýraznější moment postarala příroda, která když zaslechla, že se v "Don't Let Me Down" pustil Wiz Khalifa do zpěvu přes autotune, rozplakala se a její slzy zalily Týnec a proměnily jej v blátivou bažinu. Tak snad si z toho rapper z Pittsburghu něco odnese.

Pátek 29.6. - Den druhý

V pátek a sobotu už slunce pálilo dostatečně, návštěvníci už se tak potýkali jen se silným poryvem větru, o nic dramatického však nešlo. Což ostatně platilo i pro Milky Chance, kteří svým repetitivním mixem rádiového popu a prvků reggae ukolébávali přítomné u hlavní stage. Hudba autorů hitu "Stolen Dance" je dobrá, pokud na festivalu hledáte poslechovku, u níž se můžete na hodinku rozvalit do trávy, i tak je ale pravděpodobné, že vás nepříjemně skřípající hlas Clemense Rehbeina brzy donutí jít zkusit zase něco jiného.

Třeba pop-punkery You Me At Six, kteří s publikem naopak pracovali jako málokdo před nimi i po nich. Frontman Josh Franceschi sice začal vynechávat své pasáže v náročnějších momentech "Room To Breathe" a "Lived A Lie", jinak ale i na něm bylo znát, že se skvěle baví. Když zrovna nelezl na platformy ke kameramanům, aby je zlobil jako One Direction sekuriťáky ve filmu "This Is Us", žertovně zatápěl vlastním kytaristům, kdy jednomu hrozil odpojením pedálů na efekty a druhého málem shodil z pódia. V "Reckless" zazněl úryvek "When You Were Young" od The Killers, v živé světové premiéře zazněl nový singl "3AM" z chystané říjnové řadovky "VI" a nakonec si zpěvák mimo vyseknutí poklony Stone Sour ještě zaskočil do circle pitu mezi fanoušky a dovedl show k parádnímu zakončení. Jen tak dál.

Portugal. The Man nejsou v jednoduché pozici. Zatímco oni sami jsou zvyklí na svůj psychedelický opar plný onanistických kytarových sól, s nimiž před čtyřmi lety hráli na Rock am Ringu pro poučené publikum, nyní jim úspěch hitu "Feel It Still" přisoudil obrovskou základnu nových fanoušků, kteří je paradoxně vnímají jako one-hit wonder, ačkoliv už za sebou mají osm řadových alb. Netřeba dlouho váhat nad tím, kterých příznivců bylo pod pódiem víc.

Jenže když se konečně dostalo na onen vysněný singl a začaly se zvedat jak mladé slečny, tak jejich telefony, vypadl v druhé půlce písničky kapele zvuk. Krátký výpadek potrápil například o den dříve i Parkway Drive, jenže zatímco ti z toho vyšli se ctí a nelichotivý moment byl brzy zapomenut, pro Portugal. The Man to znamenalo řádné pocuchání nervů, vyklizení pódia a zpěvák John Gourley dokonce při svém odchodu znechuceně odhodil kytaru do vzduchu, aby dopadla s patřičným řachnutím, čímž ze sebe udělal pořádného pitomce. A i když fanynky křičely a dožadovaly se nápravy, kapela se už na pódium nevrátila. Toto se hodně nepovedlo a předpřipravený nápis "Díky Česká republiko!", který svítil na projekci tak dostal nepříjemně ironický podtón.

Halestorm je kapela, o jejichž kvalitách by možná měl psát někdo jiný, pisatel se totiž po několika navštívených koncertech této skupiny nemůže zbavit dojmu, že je to všechno takové umělé. Nepřirozené. A na sílu. Hlasový fond, jakým se zpěvačka Lzzy Hale může pyšnit, je bez přehánění obdivuhodný, jenže styl, jakým zpívá, jí absolutně nesedí. Zpěv připomínající řev je v rockových vypalovačkách hodně přepálený a jakoby každým dalším ječákem zpěvačka říkala: "To zíráte, co? Že to i ženská může umět tak jako chlap, že?" Je to zkrátka póza s feministickým podtónem, které se těžko věří. A nic na tom asi nezmění ani nové album, které se chystá na 27. července.

Jak razantně se ale dojmy změnily, když si zpěvačka sedla za klavír a svým normálním, přirozeným hlasem s velmi pěknou barvou vystřihla mimo jiné Coreymu Taylorovi věnovanou baladu "Someone Like You" od Adele? To byla změna, panečku! Takto by měla zpívat!

Také pro CHVRCHES je hlas zpěvačky alfou a omegou úspěchu. Bez něj by si zbytek kapely nejspíš ani neškrtl a Lauren Mayberry to dobře ví. Také v jejich případě byl zejména v úvodu problém se zvukem, nešlo však o výpadky, jako spíš o patřičné natočení čudlíků do polohy, kdy synťáky a činely na bicích nepřehlušovaly zpěv hlavní protagonistky.

O tom, jak skvělé je nové album "Love Is Dead", z něhož zazněly "Forever", "Grafitti", "Get Out", "Miracle" a "Never Say Die" si ještě povíme v připravované recenzi, síla a lehkost starého i nového materiálu se ale postaraly o to, že i když kapela vystoupení kdovíjak neprožívala, o fanoušcích se totéž říct nedalo. Když došlo na "Clearest Blue" a "The Mother We Share", mohli se zbláznit radostí. A teď už by to vážně chtělo ten plnohodnotný klubový koncert.

Pro rockové a metalové fanoušky byli vrcholem dne Stone Sour, kteří vznikli, respektive byli opět resuscitováni, aby se Corey Taylor mohl mimo své domovské Slipknot věnovat i jiným druhům kytarové muziky. Z nenápadného bočního projektu se díky kvalitním deskám a obrovskému charismatu ústřední postavy stala formace, která se devítihlavé sani může téměř rovnat a brutální, valivý zvuk náhle zaplnil celý Týnec. Jak je Coreyho zvykem, své fanoušky tituloval střídavě jako "my friends" i "motherfuckers", střílel z konfetového samopalu a mezi hity "Say You'll Hunt Me", "Through The Glass" nebo "Song #3" si našel čas i na krásnou, letitou baladu "Bother", jenž si našla místo i na soundtracku k prvnímu Spider-Manovi. Jen blázen by se v tu chvíli věnoval něčemu jinému než živoucí legendě.

Přesto by pod Stone Sour mohlo být nahuštěných lidí více. Ti už se ale nemohli dočkat Lany Del Rey, dle plakátů největší hvězdě festivalu. O její přeměněně z Elizabeth Grant, dcery bohatého papá v éterickou zpěvačku stylizující se do pozice utlačované ženy s plastickými operacemi už bylo napsáno mnoho, až na nejvěrnější fanoušky, kteří ji před lety zažili v Divadle Archa ji ale u nás ještě skoro nikdo neviděl. Za to jsme ale viděli její neslavné vystoupení v "Saturday Night Live" v roce 2012 a tak obavy byly na místě. A bohužel se potvrdily.

Scéna byla nicméně krásná. Palmy, piano, dvě houpačky a velká projekce vyvolávaly dojem něčeho mimořádného. Jenže šaty dělají člověka, říká se. A pro Lanu Del Rey to platí dvojnásob. Ty její totiž zdálky měly vypadat jako bílá, sváteční róba, která podtrhne vážnost a velkolepost celého vystoupení, nicméně při bližší pohledu jste si mohli všimnout, že má vlastně jen sukni na gumě a na ní je vyšité logo Adidas. To sice samozřejmě ještě není důvod k tomu, její koncert odsoudit, avšak docela dobře to ilustruje i samotný koncert.

Tvrdit se stoprocentní jistotou, že zpívala na playback, se sice nejspíš nedá, nicméně přinejmenším v úvodu byl lip sync hodně diskutabilní a technické problémy zabraňující dokončit "Pretty When You Cry" taktéž působily přinejmenším podivně. Každý si však musel všimnout minimálně alespoň half-playbacku plného sborů, ozvěn a doprovodných vokálů podbarvujících většinu refrénů, neboť nikdo, kdo by je zpíval naživo, na jevišti viditelně nebyl.

Samotná Lana Del Rey se po pódiu pohybovala velmi pozvolna a zatímco jednu skladbu odzpívala vleže ze země, v další se válela po pianu, proseděla ji na plážovém lehátku nebo se při ní houpala. Byla by to ve finále docela nuda, nebýt toho, že ji pod pódiem doprovázely pištící fanynky a fanoušci, kteří v prvních řadách čekali na svou vytouženou hvězdou s jednodenními páskami na rukou už od oběda a lačnili po třeba jen letmém pohledu jejich směrem.

A když jejich vysněná princezna konečně sešla z pódia k nim, mánie se rozjela naplno a z pozdravení se s prvními řadami se stala regulérní autogramiáda. Už jen start koncertu byl opožděn asi o deset minut, zdejší podepisování se, focení se, polibky na všechny strany, předávání dárků a další vylomeniny ale trvaly dobrou čtvrthodinu a sledovat něco takového na velkoplošných obrazovkách místo vnímání hudebního představení bylo poněkud zvláštní. Armáda zpěvaččiných příznivců, pro které tato bublina ještě stále nepraskla, sice bude asi nesouhlasit, nicméně vzhledem ke konkurenčním vystupujícím by bylo nefér neoznačit třiatřicetiletou rodačku z New Yorku jako cokoliv jiného než jako zklamání.

Sobota 30.6. - Den třetí

"Chci vidět moshpit a nezajímá mě, že jsou dvě odpoledne, tak zvedněte zadky!" Frank Carter & The Rattlesnakes měli Českou republiku poctít svou návštěvou už loni, z předskakování Papa Roach ale nakonec díky frontmanovým problémům s depresemi vycouvali a celou šňůru zrušili. A jelikož je dost možné, že už jste touto dobou zaznamenali zkazky o tom, že koncert bývalého zpěváka Gallows patřil k nejlepším, tak ano. Patřil k nejlepším. A všiml si toho i Benji Webbe ze Skindred, který ho pozoroval z boku pódia.

Kdo má ještě v paměti gigantický circle pit z Rock For People, kde se svou někdejší kapelou před lety hrál, nemohl být překvapen. A tak jsme sledovali, jak Frank pobíhá mezi lidmi, jak nechává svého tour manažera s šampusem v ruce nosit na rukou fanoušků nebo je hecuje k nepříčetnosti. Hardcore-punk je to sice průměrný, práce s publikem ale byla výborná.

To Eskimo Callboy se svým electronic-corem mnoho parády neudělali. Nebylo to špatné, jen v tom moři zážitků ze všech tří dnů šlo spíše o zapomenutelnější vystoupení. A totéž platí pro Body Count a Ice-Tho, kteří sice byli tak nekompromisně brutální, že z jejich sypaček přítomné dívky bolela hlava a třásly se díky jejich hudbě i toi toiky, daleko lepší dojem ale zanechali třeba Nothing But Thieves.

Indie-rocková sebranka se během pár let vyšvihla mezi nejzajímavější nová uskupení v daném žánru a odcházení posluchačů z jejich koncertu většinou probíhá stylem: "Viděls, co ten týpek umí s tím hlasem? To byla paráda! To si musím stáhnout, až přijdu domů..." Ano, tato kytarovka má rozhodně potenciál a k hitům "Sorry" a "Amsterdam", jenž už vesele rotují třeba na Óčku se jistě přidají brzy další. Kensington zkrátka získali další konkurenty a to nejen v samotné hudbě, ale třeba i v tom, jak často jsou na turné. Tvrdá práce se co nevidět začne vyplácet i jim.

Koncerty Skindred a Kodaline pisatel viděl jen částečně, protože na toto období byla rezervována atrakce Hurricane Factory, v níž se simuluje skok z letadla volným pádem (zábava, jen trochu moc krátká), avšak podobně jako v případě The Kills se asi nedalo očekávat nic výrazně nového. Tedy sympatická práce s diváky a mix žánrů v podání prvních zmíněných, nasládlý pop-rock s místy falešným zpěvem v případě druhém.

To Hollywood Undead, jedna z nejpřeceňovanějších mladých kapel dneška, odehrála překvapivě zábavný set, na který se přišli podívat do publika i kolegové z Eskimo Callboy. Nejprvé v maskách, následně už bez nich pobavili mimo jiné i vytáhnutím si šestiletého Jeníčka a jeho sestry z publika, který se ještě před tančením na jednu ze skladeb přiznal, že se nejvíce těšil na Charlieho Scenea, který jej v tu ránu od srdce objal.

Ovšem ta závěrečná trojice, to byl úplně jiný level. Začalo to s fantastickými Nine Inch Nails, jejichž rychlá, industriálně rocková hudba byla jako stvořená pro rychlou jízdu po dálnici. Šlapalo jim to neskutečně, od začátku do konce jeli naplno a všechny zasvěcené strhli s sebou. Na času, jméně písně nebo roku výroby nezáleželo a Hřebíky se zatloukaly jeden po druhém bez jediného minutí vedle.

Je sice trošku škoda, že kapela v podstatě zcela vynechala svou elektroničtější, klidnější polohu (tedy až na závěrečnou baladu "Hurt", kterou tak nezaměnitelným způsobem vylepšil Johnny Cash) a tvorbou Trenta Reznora nepolíbené publikum tak na místě stát nevydrželo, protože mu to znělo jako rozbitá televize, ovšem kdo věděl, na co jde, nemohl být zklamán. Minimálně stejně dobré jako na Rock am Ringu to bylo zcela určitě.

Totéž platí pro Limp Bizkit. Čekání na slibované nové album se sice už protáhlo na sedm let, kdo už ale někdy nu-metalové veterány někdy naživo viděl, mohl si užít alespoň na jejich poměry relativně nový singl "Gold Cobra", který formace hraje spíše sporadicky. Jinak nechyběly ikonické hity z přelomu tisíciletí jako "My Way", "Nookie", "Break Stuff" nebo závěrečný "Take A Look Around", které doprovodily covery Nirvany a Rage Against The Machine.

A také úryvky hiphopových klasik Cypress Hill a House Of Pain, které do rozeskákaného publika pouštěl DJ Lethal, zatímco v květovaných pyžamových kalhotách a basketbalovém tričku bezmála padesátiletý Fred Durst sbíral síly na další song. Vložené mezihry a spousta řečí mezi singly sice nebyly leckomu po chuti, jenže to jsou jen drobnosti. Důležité bylo, že tak kulervoucí songy rozhýbaly dav jako málokdo. A všechny přítomné rockery jistě zbourala závěrečná otázka: "Tak co, těšíte se na Macklemorea?" (pár opatrných rukou se zvedlo) "Já taky ne!"

Posledním vystupujícím byl tedy Benjamin Heggarty vystupující pod přezdívkou Macklemore. Ten se v minulých měsících odstřihl od svého producenta Ryana Lewise a aktuální album "Gemini" vyšlo nečekaně jen pod jeho jménem. Musela se tomu tedy přizpůsobit i pódiová show s níž se do České republiky vrátil šest let poté, co ještě jako undergroundový umělec zahrál na Hip Hop Kempu. A pokud jste donedávna ještě duo viděli před pár lety na berlínské Lollapalooze, tak v Týnci bylo znát, že už je spousta věcí jinak.

Ryana Lewise nahradil DJ, který se zanedlouho stal při představovačce kapely miláčkem publika, neboť smysl pro humor obou protagonistů byl nakažlivý. Zmizely také nafukovací balony, konfety a vůbec velká část rozjařené cirkusové show, jaká byla k vidění v Berlíně. A co bolelo asi nejvíce, tak místo skvadry doprovodných rapperů, kteří tehdy dávali naživo refrény v "Thrift Shopu" nebo "Downtownu" zůstal jen jeden zpěvák. Za to ale ten nejlepší.

Eric Nally svým refrénem v "Ain't Gonna Die Tonight" večer odstartoval a také ho v už zmiňovém finále "Downtown" zakončil. Jeho zpěv byl neuvěřitelný, image nenapodobitelná, tanečky a roznožky obdivuhodné. V jeho případě opravdu nezbývá než čekat na to, zda si paralelně začne budovat i vlastní kariéru podobně, jako to zvládla třeba Anne-Marie, zatímco zpívala jako vokalistka u Rudimental. A když už jsme u nich, tak i aktuální hit "These Days" v Panenském Týnci k radosti všech zazněl.

Především by ale mělo zaznít, že ačkoliv byla řada prvků nebo umělců vyšrtnutá, i tak se jednalo o vynikající koncert, který se s berlínskou štací mohl úplně klidně rovnat. Jestli už jste někdy nějaký report z koncertu Macklemorea četli, nejspíš jste zaregistrovali výtku, že během nich mluví až příliš a na samotnou muziku mnoho času nezbývá.

Tak přesně tohle už neplatí. Nejen "Gemini", ale i "The Unruly Mess I've Made" mu poskytly dostatek munice, aby mohl vsázet primárně na muziku jako takovou, což jsme mohli ocenit například zařazením "Dance Off", v němž si na pódiu pozval dvojici mladíků, kteří spolu svedli taneční souboj, aby se nakonec jako vítěz ukázal pětatřicetiletý otec tříleté dcerky Tricie Davis, který zopakováním jednoho z tanců potrápil bránice všech zúčastněných.

Opravdu, Macklemore byl jako frontman skvělý. Refrény nazpívané popovými zpěvačkami mu sice jely logicky ze záznamu, on ale mezi ně dokázal vměstnat rychlé rapové vsuvky, část kritiky "Fuck Donald Trump", kterou jsme už v Praze nedávno slyšeli od G-Eazyho, spolu s početnou skupinou muzikantů nezapomínal na sehraná, avšak nenásilně vpletená taneční čísla a dle právě hraného songu se proměňoval z šaška na kazatele a zase zpátky. Byl energický, okouzlující, vtipný, až na "White Walls" zahrál vše podstatné a ani jste se nenadáli a náhle bylo po všem. Výborné finále festivalu.

Pokud jste dočetli až sem, resumé vám bude zřejmé. Ty body, které Aerodrome nahnal na fenomenálním a zcela jednoznačně bezkonkurenčním složení všech vystupujících nás všechny nesmírně těší. Velká poklona za to, koho všeho organizátoři zvládli přivézt a do smrti jim za takové ambice a splnění řady nejen našich, ale i jejich snů budeme vděční. Už proto držíme festivalu všechny palce na rukou i na nohou, aby se jim v nastoleném trendu dařilo pokračovat co možná nejdéle a lidé začali chodit v houfnějším počtu.

Na druhou stranu ale v rámci organizace celé akce jako takové bylo těch bot a přešlapů tak moc, že nad tím nelze mávnout rukou a celý tým bude mít zcela určitě spoustu práce před sebou, aby se do dalších ročníků většině z nich podařilo vyhnout. Jestli totiž z celého festivalu měla vyplynout jen jedna jediná věta, která vše shrne, pak je to ta, že zkušenosti si ani za všechny peníze světa nekoupíš.