Téměř za tmy, jinak by toto vystoupení nemělo moc smysl, zahajovali Massive Attack. Prim hrála obří projekční plocha, která od prvních chvil hrnula kvanta frází, které reflektovaly aktuální politické smyšlení tohoto projektu (ano, došlo i na Trumpa), vyjmenovávali zbytečné násilnosti, průšvihy lidstva, věnovali se i otázce víry a fungování sociálních sítí (a jejich vlivu). Plusem bylo, že velká část těchto poselství byla přeložena do češtiny, přesto se měnila v tak rychlém sledu (i když některá témata se opakovala), že nešlo vše zcela v té rychlosti podchytit a odvodit si návaznosti sdělení. Vedle těchto poselství se objevovaly měnící se vlajky nebo skvěle vykonstruovaná hra s fragmenty tváří známých osobností. Určitým negativem bylo zpětné zjištění, že toho bylo místy až moc naráz a projekce si stahovaly pozornost čistě na sebe a hudební vjem sklouzával na vedlejší kolej, a ne vždy ta témata souzněla s vybranou skladbou.

Protipólem byl skvělý zvuk a sehranost teamu okolo 3D a Daddy G a jejich pozvaných hostů. Nešlo tak přeslechnout, jak tento přesně seřízený stroj funguje, pracuje s ruchy, rytmy (bubeník se rozhodně nenudil). Od původní "Hymn Of The Big Wheel" bylo jasno, jakou perspektivou nás Massive Attack chtějí provést - překvapivě však nezazněl žádný track z povedené desky "Protection", naopak skoro celé odeznělo dva roky staré épéčko "Ritual Spirit" (titulní kompozici odzpíval sám Azekel). První polovina setu však postupně ztrácela tempo, i když jejich letitý spolupracovník Horace Andy se zmíněnou "Hymn Of The Big Wheel" a "Girl I Love You" strhával pozornost na sebe a vštěpil jim nezaměnitelné hlasové zabarvení.

Zlom přišel v momentě, kdy se na scéně objevili Young Fathers, ty předvedli geniální "Voodoo In My Blood", tu následovala neméně povedená "He Needs Me" ze soundtracku k filmu "Assassin's Creed" - rázem přišla nemalá nálož energie a vystoupení dostalo najednou drive (předchozí část se jakoby vlekla v monotónnosti). Nahozené laso potvrdila vybroušená kráska "Angel" (opět v podání Horace) a blížící se finále. To zaobstarala stařičká "Safe From Harm" s vokálem Deborah Miller, ta byla skvěle vygradována kytarovými rify a neztratila nic ze své poutavosti a uhrančivosti. Přídavek přinesl dvojici "Take It There" a povinnou položku "Unfinished Sympathy", na kterou snad čekali všichni, stačil náběh rytmu a publikum se rozjařilo na maximální stupeň.

Massive Attack předvedli preciznost, promyšlené projekce (pokud jste tedy též nebyli zahlceni informacemi) a předvedli show, která měla poselství (ono "spojme se, nenechme se manipulovat a bude líp" se v různých variacích objevilo hned několikrát) a dotažený koncept. Zaslechnuté reakce byly rozporuplné - od těch, že to bylo obří zklamání (ano, na kvanta provařených singlů nedošlo - nebylo to asi typické festivalové vystoupení) až po maximální nadšení. Sám pisatel je zhruba někde uprostřed. Massive Attack jsou v módu, že si dost věcí dělají po svém a jak to právě cítí, mnohé napovídá i stěžejní "Ritual Spirit" a finální skladba setlistu. Těch devadesát minut prostě přineslo i nemálo nezapomenutelných momentů.