Album "Chce to hit!" vydáváte po čtyřech letech od "Turbošansónu". Změnila se za tu dobu vaše pozice na domácí klubové scéně?

Změnila. Stále více a více lidí chodí na koncerty. Například brněnskou Flédu jsme vyprodali dvakrát za sebou, a to se jednalo o řadový koncert. Žádný speciální večer jako například křest nebo oslava výročí. Čísla na sociálních sítích rostou. Pořadatelé akcí nás zvou všude možně. Veliké festivaly a dobré časy na hlavních pódiích nejsou výjimkou. Už teď se nám plní kalendář na rok 2019.

Na písních Poletíme? mě vždy mimo jiné fascinovalo propojení pestré, instrumentálně vypilované, někdy až melancholické hudby se silně absurdními texty. Na "Turbošansónu" to byla "Veverka", tentokrát to jsou třeba "Kameny". Je to záměr?

Texty se mi rodí v hlavě a já si je jen zapisuji. Nijak moc se to nedá řídit. Nepracuji koncepčně. Chci si namalovat slona, tak si ho namaluji. Chci napsat o houbách v lese, tak píšu. Chovám se kreativně a odpad končí pod stolem. Mám svůj styl, kterým komunikuji. Někomu přijde geniální, jiného pobuřuje.

Ač se v textech věnujete všedním tématům, jako je láska, přátelství či běžné lidské příběhy, jejich zpracování a vyprávění jsou jedinečná. Obdivuhodná je vaše hra se slovy, s českým jazykem. Kde jste se to naučil?

Víte, já se ve škole dost trápil. Vůbec tam nebyla radost, jen informace a informace a tresty za to, že si ty informace nepamatujete. První den v první třídě mi začal ujíždět vlak a ten jsem nedohnal až do maturity. Naštěstí jsem měl moudrou maminku, která mi ke škole řekla: "Když budeš šikovnej, tak ji nebudeš potřebovat." A to se stalo mým celoživotním heslem, co se vzdělání týče. Vidíte, já dostával ze slohových prací za čtyři, a teď si moje písničky lidé zpívají. Byla chyba ve mně, nebo v systému? Můj styl vznikl za školou, ne ve škole.

Titulní singl "Chce to hit!", který jste vypustili ještě před datem vydání alba, možná některé (včetně mě) trochu zaskočil. Je hudebně trochu jiný, rockovější. Zbytek alba se ovšem nese v typickém duchu Poletíme?. Byl to záměr fanoušky překvapit?

Každá naše píseň si svým tématem sama říká o způsob zpracování. Ten rockový zvuk má být vtip a ten hlas à la zpěvák skupiny Kabát taky. Chtěl jsem, aby fanouškům vypadl obal z ruky, když si CD pustí. Víte, oni si nás dlouhé roky váží za to, že si děláme, co chceme, tak ať nás to nechají dělat dál. Když nahráváte ve studiu Davida Kollera, všude tam visí úžasné elektrické kytary, tak proč si na ně nezahrát. Nechceme se omezovat jen kvůli tomu, že někdo něco nepochopí, a tím pádem se mu to nelíbí. Zvlášť v případě, že mi přijde ohrané a hloupé o tomto tématu mluvit jasněji. Hitů máme spoustu - píseň je autobiografická jen zčásti. Více mluví o křečovitých tendencích našich hudebních skupin než o volně dýchajících Poletíme?

Jsou nějaké písně, bez kterých by už koncert Poletíme? nemohl proběhnout?

Náš koncert může proběhnout bez jediné písně. Ale to by byl způsob humoru, který naše fanoušky teprve čeká.

Čerpal jste z osobní zkušenosti i v případě závěrečné písně "Auto, co veze ovci"?

Je to výjev z jakéhokoliv českého maloměsta a to prosím myslím jedině v dobrém.

Píseň "Tři kámošky psycholožky" působí jako takové menší rýpnutí do feministek. Je to tak myšleno?

Naprosto ne. Je to o holkách, co jsou na své jízdě a chtějí pro tento večer zapomenout na problémy.

Produkce alba se ujal Jiří Topol Novotný. Jak jste se s ním dali dohromady? Spolupracovalo se vám s ním dobře?

S Topolem se známe roky. Dýcháme ve stejném rytmu. Krom "Turbošansonu" jsme s ním natočili všechna naše alba. Mastering pak dělal Ecson Waldes. Za mě dokonalé spojení dvou prvotřídních umělců.

Během čtyřleté pauzy došlo i na personální změny. Co je způsobilo?

První personální změna v historii kapely byl náš dřívější bubeník Kačer, který odešel zachraňovat potápějící se rodinu. Další změnou byl příchod mladého a pružného basisty Víti Kraváčka. Změna číslo tři je Pepík, který za mě hraje na banjo, aby mě na pódiu netrefil šlak.

Máte za sebou celou řadu koncertů. Jsou některé, které vám utkvěly v paměti? Máte třeba oblíbený prostor, kam se rádi vracíte?

To je jako zeptat se rybičky v akvárku, kterou z těch traviček, co tam jsou, má nejraději. Prostě je v akvárku a musí koukat, aby čile papala a zvětšovala se. Jinak jeden koncert mi v paměti utkvěl především proto, že mi na něm nějaké slečny ukradly škaredě a vtipně vycpanou lištičku, co jsem si ten den zakoupil pro radost u silnice od podobně vypadajícího myslivce. Udělaly jí facebookovou stránku, jakože bude sranda. A já se ani jednou neusmál a lištička je furt v prdeli. Holky, začněte s těma humorama, nebo mi ji prosím vraťte!

Kromě klubových koncertů jste absolvovali i mnoho festivalů. Zaujala vás v rámci účinkujících nějaká domácí talentovaná skupina?

Děkuji za skvělou otázku. Teď jste mi dal krásnou příležitost zvětšit svoji prestiž tím, že bych se tu rozhovořil, jak je naše scéna nudná a nebarevná a jak mě absolutně nic nezaujalo. Stejně tak bych se mohl tvářit nadšeně ze všeho, co jsem slyšel, a tím pádem šířit sluníčkovou energii. Nebo bych sem mohl vrznout nějaká jména, co nikdo nezná a ani neposlouchá, abych vypadal intelektuálněji. Asi nejvíce pravdy bude v odpovědi typu: Já se o hudbu nezajímám, takže nevím. Všechny své síly vyčerpám na to, aby fungovali Poletíme? a abych zůstal upřímný. Častokrát na fesťáku sedím v autě, kde je ticho a nikdo ke mně nemůže.

Během letošní festivalové sezóny vás fanoušci uvidí a uslyší třeba na jednom z největších tuzemských festivalů Rock for People. Berete to jako velkou výzvu a potenciál získat další fanoušky?

Je to stejná výzva a stejný úkol jako například hrnčířské trhy v Kunštátě. Bude nás tam taky osm a budeme s radostí dělat to, u čeho jsme nejšťastnější. Pokud otázka míří k tomu, jestli rád hraju pro hodně lidí, tak ano, hraju. Víra v Poletíme? se šíří především živým hraním.

Jezdíte nebo jste jezdil na festivaly i jako návštěvník?

Když jsem byl mladej klučíček, stával jsem u festivalových plotů a zbožně hleděl do bekstejdží, jak tam kapely papají a jak tam mají ty hudební cajky a jak mají pivo zadarmo a jak spí v dodávkách, a říkal jsem si: To je ta země zaslíbená, kam, Bože můj, chci. Teď stojím u plotu z druhé strany a hledím k lidem, co budou pár dní řešit jen to, jestli se opijí moc, nebo málo. K tomu jsou krásní, zdraví a mladí a strašně jim závidím. Kdybych si mohl vybrat, kam pojedu jako návštěvník, určitě bych volil něco, kde nehraje hudba a nejsou tam moc lidi.

V roce 2016 jste absolvovali turné s Wohnout, rok poté s Divokým Billem. Byla turné v něčem odlišná? Jak na ně vzpomínáte?

Turné byla odlišná, stejně jako jsou odlišné tyto kapely. Každá jinak skvělá a podivná. A vzpomínáme na ně s vděčností a láskou.

A jaké koncertní plány vás čekají nyní?

Letní festivaly a na podzim turné k té naší nové desce. Taky nějaké klipy, na kterých se už pracuje nebo se teprve začne.

Takže klipy budou i tentokrát?

Klipy budou a bude to překvápko, o kterém bych teď nerad mluvil.

Je známo, že před lety jste bojoval z úzkostnými stavy. Jsou definitivně pryč? Vrátila se nemoc ještě v pozdější době?

Víte, toho bubáka máte v sobě asi pořád. Kdykoliv vás může chytnout pod krkem znovu. Je maximálně důležité mu nedávat šanci a to se dělá tím, že kvalitně jíte, spíte, nepijete, nekouříte, sportujete a nestresujete se. Takže všechno to, co je od muzikantskýho života strašně strašně strašně vzdálené. Svůj stav bych popsal asi tak, že už na zádech nenosím dvousetkilového smrdícího démona, ale někde v hadrech mně běhá malá myš, která mě může hryznout do koulí třeba ve chvíli, kdy budu stát před tisíci lidmi. A ona to občas fakt udělá.

Podpořili vás během léčení spoluhráči v kapele? Netlačili na vás?

Měli o mě strach. Byli a stále to jsou neskutečný zlatíčka.

Kromě působení v Poletíme? jste i výtvarník. Lze říct, jaká z těchto uměleckých činností je pro vás důležitější?

Stále si užívám oba tyto světy intenzivněji. Když nehraji, maluji a naopak. Krásně se mi od toho druhého při tom prvním odpočívá a začínám se zase těšit, až se to vymění. Jedno se inspiruje druhým a zároveň si to kryje záda.

Originální rukopis máte nejen při skládání hudby, ale právě i v rámci výtvarné činnosti. Jak dlouho jste svůj styl piloval? Co vás při tvorbě obrazů a motivů inspiruje?

Víte, je to stejné jako s mojí češtinou, na kterou jste se ptal. Já malbu nestudoval. Opět se jedná o zkušenosti, které vznikly za školou. Mám v sobě exhibicionismus a podivnou drzost. Inspirují mě vztahy, zvířata, zkrátka všechno, co vidím kolem sebe. Užívám si také práci na zakázku. Hodně teď maluji třeba rodinné portréty. Lidi strašně baví, že to není jako od fotografa, že to je divně originální. Že je to prostě Rudolfismus. Můj styl vznikl z hluboké potřeby tvořit bez jakékoliv pedagogické deformace. To, co kdysi vypadlo jako hendikep, je teď mou největší silou.

Máte také obchod s tričky, na kterých jsou natisknuté vaše vlastní motivy. Je to váš hlavní úvazek, nebo jste pracovně vázaný ještě jinde?

E-shopy musely následovat automaticky. Lidi moje umělecká díla chtějí na polštářích, sukních, letních šatech, povlečení na postel, záclonách, obalech na notebooky a tak dále. Když to e-shopy umožňují, tak proč to tam nenahrát. Používám komunitní celosvětové umělecké e-shopy, které takovéto služby poskytují vybraným umělcům z celého světa. Je to fantasticky vymyšlené. Trička,na která se ptáte, mi převážně tiskne firma T-shock. Tu využívám v České republice nejvíce, protože komunikuje česky a má hodně míst k vyzvednutí bez poštovného.

Poletíme? jste založil v roce 2007. Od té doby jste udělali velký krok kupředu a nyní patříte k předním koncertním stálicím. Jak se zpětně díváte na hudební začátky? Tušil jste, jakého úspěchu se s kapelou dočkáte? Udělal byste za tím více než desetiletým působením něco jinak?

Strašně mě mrzí, že nejsem mladší. Všechno to, po čem jsem toužil, začíná fungovat, jak je u nás v republice zvykem, až po deseti dvanácti letech působení. Poletíme? jsem měl založit už v roce 1991. To by sice někteří členové ještě vůbec nežili, ale to by se nějak už udělalo. Kdybych to tak byl udělal, tak dnes spolu řešíme vyprodanou O2 arenu. A ne to, že na nás konečně už chodí lidi.

Dostal jste někdy nějakou nabídku k hudební spolupráci mimo kapelu?

Krásné nabídky jsem dostal a některé i dosti vtipné. Za ty, na které jsem kývl, zmíním třeba The Tap Tap. Napsal jsem pro ně písničku "Džony Macháček".

Chcete našim čtenářům na závěr cokoliv vzkázat?

Přemýšlím, že bych se odstěhoval na vesnici. Myslíte, že mám?