Mariah Carey rozhodně neprožívá nejšťastnější období své kariéry. Nejprodávanější zpěvačka devadesátých let musela spolknout hořkou pilulku v podobě absolutního propadáku filmu i alba "Glitter", po kterém následovalo dokonce vyhození z nahrávací společnosti, když ji decentně vyplatili ze smlouvy. Carey si musela zvyknout na nové podmínky, podepsala řekněme skromnější smlouvu s firmou Island, který speciálně pro ni vytvořil sublabel MonarC a pustila se do natáčení nové desky. Sotva ustal posměch na album "Glitter", mohli se kritikové pustit do její novinky "Charmbracelet".

A Carey to svým případným kritikům rozhodně nijak neztěžuje. Už samotný obal desky s jejím thymolínovým úspěvem a motýlkem je neuvěřitelně kýčovitý, uvnitř pak ještě přilévá do ohně fotografiemi, na kterých hraje hlavní roli její poprsí. No dobrá, ujišťuje nás, že po zlých letech je alespoň něco pořád na svém místě. Rychlé odsouzení si ale nechejte na Michala Davida, "Charmbracelet" totiž zase tak špatná deska není. Tedy přesněji - je lepší než "Glitter", ale na její desky z poloviny 90. let nemá. Carey na novince pokračuje ve snaze přiblížit se současné podobě R&B, která popovou přítažlivost kombinuje s hiphopovým pouličním feelingem. Byl to právě tento pohyb na černé hudební scéně, který popovým matadorům na začátku nového desetiletí málem srazil vaz, Mariah ale ví, že jiné cesty není.

Carey na "Charmbracelet" vcelku šikovně střídá pomalé balady starého střihu a skladby postavené na vyraznější rytmice (v kurzu současného R&B). Prvně jmenované jsou už tradičně přeslazené kusy postavená na pompézních melodiích. Problém je, že pompa málokdy funguje, a to platí hlavně v druhé polovině desky, kde se nashromáždily písně, které si Mariah psala a (bohužel) produkovala sama. Tady se objeví její největší slabina a další důvod, proč po "Butterfly" následoval neodvratný pád. Mariah moc dobře ví, že má nádherný hlas, a tak se na něm snaží za každou stavu stavět. Bohužel neví kde přestat a pouští se do nesmyslných hlasových ekvilibristik, jako je přeskakování mezi oktávami a vršení harmonií. Popová deska není demonstrace hlasových dovedností a už vůbec ne opera. Mariah patrně trpí nějakým zvláštním druhem megalomanské sebeobsese, v písních jako "My Saving Grace" se ke zpívající Carey přidává ještě celý sbor dalších Carey v backvokálech a do toho ještě přidává svoje speciality jako ječení, pištění nebo exaltované výkřiky. Nestačí, že Carey to s hlasem opravdu přehání, ještě nutí zvukaře, aby ji několikanásobně množili a hlavní vokál ještě překrývali nejméně třemi čtyřmi vedlejšími. Některé písně jsou ekvivalentem kytarových onanií, které předvádí hardrockoví kytaristé na svých sólových albech.

Skladby s výraznějším beatem jsou snesitelnější, protože nedovolí přílišné hlasové exhibice. R&B balada "Boy" s hostujícím rapperem Cam‘Ron-em vůbec není špatná, "The One" pro ni napsal Jermaine Dupri a Mariah v ní zpívá jako Brandy nebo Ashanti (já vím, že je to vlastně naopak...). Pod "Yours" jsou podepsání klasikové R&B Jam & Lewis a v Americe by to mohl být hit pro stanice urban music. V "You Got Me" se mihne top MC současnosti Jay Z, aby rozříznul přeslazenou atmosféru, ale jeho účast je opravdu jen symbolická a v dalším refrénu se to všechno zase vrátí zpátky do starých kolejí. Hiphopová diva se z Mariah nikdy nestane - na to je příliš výrazná, aby se dělila o místo s rapperem - ale pokud se dokáže udržet na uzdě, mohla by jít cestou moderní R&B (jak ostatně už naznačila na "Loverboy"). Její nevýhoda je to, že mezi černošskými zpěvačkami (sama má afroamerický původ jen z jedné čtvrtiny) to bude mít velmi těžké. Whitney Houston je na své nové desce o třídu dále, o Ashanti nebo Beyonce Knowles raději pomlčím. Ke kreditu ji moc nepřidají ani texty, kde se to jen hemží motýlkama a duhami. Jejich literární hodnota se dá přirovnat k básním, které si do deníčku píše dvanáctiletá školačka.

Nesporným vrcholem desky je "Bringing On The Heartbreak", což je coververze dvacet let starého hitu Def Leppard. Po několika minutách utopených v sladkých harmoniích totiž konečně přijde nějaká silná melodie. Pompézní metal a pompézní pop k sobě měli vždy hodně blízko, jen škoda, že Carey nepozvala do studia Def Leppard samotné a jejich kytary nahradila španělkami (a samozřejmě smyčci a trumpetami). Tato píseň je vlastně svým způsobem dokonalý hudební kýč, dovršení všeho, k čemu Mariah vždy směřovala. Zapomeňte na to, že chtěla kdy být "pro ulice", k ní sedí nejlépe cinkání, zpívající ptáčci a neskutečně přehnané aranže.

Aby nedošlo k nějaké mýlce, "Charmbracelet" je pořád o třídu lepší album než nějaké umělohmotné hvězdy z hudebních továren. V porovnání s její kolegyní ze samotného popového nebe předchozích let, Whitney Houston, ale Mariah Carey spíše tápe. "Charmbracelet" rozhodně není její návrat na vrchol (jak tvrdí někteří), ale také to není deska, která ji nadobro pohřbí (jak tvrdí jiní). Je to prostě jen další její deska. Což je mimochodem asi to nejhorší, co ji mohlo potkat.