Časový harmonogram večera sice nebyl sestaven nejšťastněji, protože se končilo až kolem půl dvanácté, což v pracovním týdnu potěší málokoho, to je ale asi tak to jediné, co lze organizátorům vyčítat.

Už domácí předkapela Euphonix totiž mile překvapila. Úvodní nedůvěru a skepsi se jim po pár písních a znatelném vylepšení nazvučení podařilo velmi rychle rozprášit, a člověk si až říkal, jak je možné, že tak slibná kapela od loňského Rock For People neodehrála jediný koncert. Jestli totiž někomu nestačí Lake Malawi a No Distance Paradise, díky Euphonix má do svého indie rockového playlistu zase další příspěvek. Písně to byly v zásadě jednoduché, přímočaré a frontman je podával téměř staticky, s přibývajícími minutami z nich ale začaly lézt chytlavé nápěvy, dravé kytarové riffy a optimistický nádech. Půlhodinka utekla jako nic.

Podobné charakteristiky by ale seděly i k hlavním hvězdám. A dodat můžeme i pokoru, ochotu k focení se s fanoušky před i po koncertě nebo fakt, že jim vůbec nedělá problém dohrát koncert uprostřed publika, hodit s mikrofonem na zem a zamířit si to rovnou ke stánku s merchem a rovnou ho začít prodávat. To už sice trochu předbíháme, hlavní ale je, že je na We Are Scientists hodně vidět, jak strašně nedoceněná kapela to je.

Považte sami - ve dvou a s občasnými příchody a odchody v sestavě hrají už od roku 1999, vydali sedm vesměs lehce nadprůměrných indie rockových alb a místo hal zůstali v klubech. Navíc se oproti jejich poslednímu pražskému koncertu v Lucerna Music Baru přešlo do menšího Futurum Music Baru. Při té energii, kterou do svého hraní dávají, je posluchači až líto, že se jim vlastně nikdy nepodařilo pořádně prorazit.

Navzdory své pro někoho možná nelichotivé nálepce dělníků rock'n'rollu ale návrat do Prahy nebyl žádným krasosmutněním. Naopak. Pokud jste byli nedávno na koncertě Franz Ferdinand ve Foru Karlín, jistě jste si všimli, jak publikum ožilo pokaždé, když Alex Kapranos vytáhl nějakou starou kytarovou pecku a rozčísl jí tu synťákovou hlušinu z poslední desky. Tak přesně takové nadšení bylo na koncertě We Are Scientists téměř neustále.

Šedovlasý frontman totiž svého Fendera nedával z ruky a od úvodního "Your Light Has Changed" drtil někdy až syrovým, garážově zabarveným indie rockem slušně zaplněný klub, který mu skákal do rytmu bez nutnosti pobízení. Bylo u toho krásně vidět, že i když nejste vyloženě skalní, má dvojice, doplněná o koncertního bubeníka, podobně jako třeba Jimmy Eat World schopnost napsat tolik zapamatovatelných refrénů, že si s nimi zazpíváte každou druhou písničku.

Speciální zmínku si zaslouží například "Buckle" z minulé řadovky "Helter Seltzer", která měla takovou sílu, že to málem rvalo hlavy, rovněž silná "Too Late", na níž bez možnosti potlesku rovnou navázala "This Scene Is Dead", nebo naopak "Make It Easy", která jakožto balada sloužila jako jedna z mála možností, kdy se fanoušci mohli alespoň nadechnout.

Jinak ale bylo v zásadě jedno, která z dvaceti písniček hraje. Staré hity nebo ukázky z novinky "Megaplex", všechno to fungovalo. Snad až na nový singl "One In, One Out", u nějž muzikanti do úvodní části zapomněli nastoupit včas podobně jako nedávno Jakub Pružinský v SuperStar do Passengerovy "Let Her Go". To je ale taková drobnost, že si toho všiml málokdo.

Příjemný kytarový večer, který místy sklouzával do stand-up comedy, jejíž vtipy jsou bohužel nepřenositelné, zakončila skladba "Textbook", v níž se, jak už bylo řečeno, Keith Murray vydal do publika. A zakončil tím vydařený večírek, na němž We Are Scientists ukázali, že by scéna bez dělníků, jako jsou oni, byla o dost chudší.