A hned na začátku je třeba si říct, že je v dobrém slova smyslu řádně vypulírovaná. Miloš Dodo Doležal a Vlasta Henych si ve studiu Hacienda s aktualizovaným zvukem řádně pohráli, a jestli nemáte repráky svých hifi soustav pevně ukotveny, dávejte si na ně velký pozor. Zvuk desky nemá jedinou chybičku a vnějšek alba s lesklou obálkou a bookletem s texty a podrobnostmi o skladbách je dostatečně lákavý. Pojďme však na začátek tohoto projektu, který měl být původně (bez urážky) na jedno použití, ale z kterého se vyklubala poměrně slušná legenda.

V roce 1992 volili rockoví fanoušci v anketě Černá vrána nejoblíbenějšího zpěváka, baskytaristu, kytaristu a bubeníka. Z tohoto lidového hlasování vzešla čtyřka Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček. Chlapci byli zároveň kamarády z rockových a metalových pódií, a tak chtěli vyzkoušet, jak by tato sestava fungovala i ve skutečnosti.

Na natáčení vlastních písní nebyl čas, a jelikož Vlasta Henych dělal bedňáka Milanu Schelingerovi, věděl o skladbách, které Jiří chystal na svou další desku, kterou však kvůli tragické smrti již nestihl dokončit. Proto se kapela rozhodla oslovit právě bratra Jiřího Schelingera a Schelingerova kapelníka Františka Ringo Čecha, jestli by jim nedali svolení nebo se i rovnou nezúčastnili tohoto projektu. Odezva byla kladná, a tak se v prosinci 1992 ve studiu v Ostravě natočilo album právě z těchto písní, doplněných o dvě již starší skladby. Jednou z nich byl největší Schelingerův hit "Holubí dům", který si na desce zazpíval Milan Schelinger.

Ostatní písně nazpíval na původní nahrávce Aleš Brichta. Samozřejmě po svém. Vesměs hodně agresivně, divoce, ale i on dokázal v některých pasážích (začátek "Galéry") zjemnit - ze skladby "Jsem prý blázen jen" se stal hit, který de facto pomohl nastartovat i Brichtovu kariéru mimo Arakain (první sólovou desku "Růže pro Algernon" natočil až rok a půl po Zemětřesení). Pomohl také k dobré prodejnosti nahrávky, která se zastavila až někde u čísla padesát tisíc.

Miloš Dodo Doležal si našel i v Schelingerových skladbách dostatek prostoru pro své technické kytarové finesy a Vlasta Henych se Štěpánem Smetáčkem byli skvělou šlapající rytmikou. Smetáček dokonce během koncertního turné, z něhož v roce 2001 vyšel záznam jako vzpomínka dvaceti let od smrti Jiřího Schelingera, hrál v určitých částech na keyboard. Hlavně u skvělé "Šípkové Růženky" mrzí, že nebyla nahrána také studiově.

Během vzpomínaného turné dostal prostor i jmenovaný Schelingerův bratr Milan. Skladby "Zima" a "Pohřeb přítele", které tam zpíval, dostaly loni v prosinci i studiovou podobu a letos vychází jako bonus reedovaného disku. Touha, aby zněla formace současně, ale zvuk přitom nebyl zásadně odlišný od základní desítky nahrávek, vyšla prakticky stoprocentně. Pochopit se dá i zřejmě záměrně lehce utopený zpěv Milana Schelingera v závěrečném "Pohřbu přítele" (jen pro připomínku - jednu skvělou verzi za přítomnosti Dodo Doležala má na svém kontě u této skladby i Petra Janů - objevila se na jejím rekapitulačním 3CD "Má pouť").

Od začátku do konce je projekt Zemětřesení prostě povedená věc. I přesto, že letošní comeback není úplný. Brichtovy vleklé zdravotní potíže mu nedovolily účast ve studiu a zřejmě nedovolí ani hraní na koncertních pódiích. Zemětřesení přitom pro své fanoušky chystá na podzim ještě jedno studiové překvapení. Tím by mělo být album "Zemětřesení 2", na kterém by měly být nahrány zbylé skladby, které se na jedničku nevešly, a následovat by mělo i několik koncertů. Tím by měl být příběh tohoto projektu definitivně po pětadvaceti letech uzavřen.