Když u nás hrál Enrique Iglesias poprvé, podařilo se mu dlouho dopředu vyprodat Tipsport arenu. A přestože jeho tehdejší pěvecký výkon byl podprůměrný a celkově toho vlastně ke chválení mnoho nebylo, vrátil se k nám znovu a tentokrát rovnou do O2 areny, kterou se mu podařilo zaplnit dokonce dvakrát za sebou. Jednoduchými počty tak dojdeme k tomu, že množství fanoušků, kteří se na jeho letošní koncerty dostanou, je téměř čtyřnásobné.

Což je šílené, když vezmeme v potaz, že vlastně není až tak o co stát a řada z nich půjde domů zklamaná. Že si hudební kvalita s masovým úspěchem u publika podává ruce spíše výjimečně, je ale známá věc, proto se radši zaměřme na to, co se od minula změnilo.

No... moc toho není. V prvé řadě to bylo duo DJů, kteří v roli předskokanů vyloženě štvali snad všechny ty, kteří přišli včas. Halou se často neslo nesouhlasné pískání a to hlavně proto, že pánové ohlásili snad tři písně s tím, že ta následující už je opravdu poslední a nakonec hráli snad ještě minimálně pět dalších. A že to byly pecky. Mash-up Red Hot Chili Peppers s Jay-Zm, disko remix "Wonderwall" od Oasis, ohrané průlomové hity Britney Spears nebo Eminema z přelomu tisíciletí, dvakrát puštění The Chainsmokers... To všechno jen v útržcích, namíchané bez ladu a skladu a ještě všelijak remixované. Uff. Ta hodina a čtvrt byla k nevydržení.

Samotný Enrique Iglesias, který v úterý 8. května oslaví v Praze narozeniny, nastoupil na scénu, jenž vypadala takřka identicky s tou z minulého turné s hity "I'm A Freak" a "I Like How It Feels". A i když to jsou obě chytlavé popové písničky, opět v nich byla hlavní hvězda večera slyšet spíše sporadicky. A tak zatímco běhala ze strany na stranu a zuřivě nutila diváky vstát ze sedaček, kapela s half-playbackem se staraly o to, aby si nikdo moc nevšímal, že mikrofon byl místo u pusy spíše v kapse nebo na stojanu.

Španělský rodák, který už dlouho žije v Miami, sice ani s přibývajícími léty neztrácí svůj okouzlující úsměv a proto nebylo divu, že hala jásala, tančila a hlavně pištěla, jako by k nám přijela hvězda alespoň o dvě dekády mladší, kdo by ale kromě kouzla osobnosti rád i trochu toho hudebního zážitku, musel být logicky zklamán.

Přítel Anny Kournikové totiž podobně jako třeba Jared Leto vyznává taktiku "sloky jakžtakž zvládnu, jakmile je tam ale refrén a nějaký pořádný tón, dávám od toho ruce pryč a mířím mikrofonem na diváky". To už pak ale nikoho nezajímá, že jste si před "Bailamos" dali intro z "Shape Of You" Eda Sheerana nebo před "Tonight (I'm Lovin You)" hecujete diváky úryvkem "Seven Nation Army". Všichni si totiž budou pamatovat, že ty refrény v "Be With You" nebo snad všemi milované "Hero" si museli v O2 areně spíše jen domýšlet.

Zejména "Hero" by si po tom pěveckém fiasku z minula zasloužila pořádný pěvecký přednes. Schválně si ji ale zadejte na YouTube, kde by podle množství zdvihnutých telefonů teď měla být nahraná asi patnáctitisíckrát ze všech možných úhlů a uznejte, že chtít za něco takového peníze je docela drzost.

A přesto všechno jde na ten koncert nahlížet i pozitivně. Laťka z minula totiž byla nastavená tak nízko, že se na ni musela vyhloubit díra v zemi a tak stačilo, aby se jinak velmi dobře naladěný čerstvý otec dvojčat trošku rozezpíval na malém pódiu v zadní části haly a vzal si na pódium dva Nory, kteří s ním vypili pár panáků a pak se spolu začali líbat a byla z toho tak mile bezprostřední atmosféra, že téměř všechny výtky šly náhle stranou. S vokalistkou si navíc zpěvák celý večer bojující s in-ear odposlechy a na dálku i s nahrávací společností střihl i baladu "Loco" a ta se mu podobně jako "Escape" nebo o chvíli později ještě "Bailando" docela povedla, takže nakonec přece jen nebylo tak zle.

Večer stejně jako minule zakončil hit "I Like It" s nafukovacími balóny, konfetami a zdravením se s fanoušky v prvních řadách a i když bychom opět mohli spílat na dlouhé pauzy mezi písničkami nebo krátký setlist, v němž chyběla řada hitů včetně ještě čerstvého "Move To Miami", nebylo by fér neuznat, že to byl zcela určitě lepší koncert, než ten minulý. Do skvělého zážitku měl sice ještě pořád daleko, ale určitý progres tam vidět byl. Tak třeba se k tomu za dalších pár let postupně dopracujeme. Nebo taky ne.