Olgo, nová deska ille se jmenuje "Pohádky". Člověka proto napadá, jestli jsou příběhy, které na ní posluchači najdou, reálné, nebo trochu pohádkově přibarvené. Jak to tedy je?

Ze sedmdesáti procent jsou reálné a zbytek je volná inspirace. Posluchači jsem se snažila ponechat prostor pro vlastní výklad, protože to mě na písničkách nejvíc baví - že každý v nich vidí nějaké svoje vysvětlení. Název byl inspirován stejnojmennou skladbou a navíc má pro mě to slovo hodně vrstev. Vnímám desku jako soubor příběhů, které mají podobnou nit, protože jsou převážně o mezilidských vztazích. Nejsou to pohádky pro děti, ale spíš pro dospělé. A má to ještě jednu rovinu - tu, kdy ti někdo něco vykládá, ty mu nevěříš a říkáš si: To jsou takový pohádky...

V titulní písničce se na vztahové problémy díváš z mužské perspektivy. Obohatil tě něčím tenhle pohled z druhé strany?

Forma zpracování mě napadla okamžitě, jakmile vznikla melodie. A přišlo mi to docela vtipné. Ve vztahu občas dojde k nějaké konfrontaci, kterou se člověk snaží vyřešit. A proto je někdy potřeba se na věc podívat pohledem toho druhého. Proto tady zpívám z pohledu muže.

Bylo pro tebe těžké se na mužské vnímání naladit?

Řekla bych, že i když je v písničce patrné mužské vnímání, pořád jsem to já. (smích) Je to spíš takový pokus se do muže vcítit.

Na desce jsou melancholické songy, ale také některé svižné. Snažila ses tím smutnější témata vyvážit?

Bylo do jisté míry mým záměrem, aby byly písničky trochu nakoplejší. Zároveň jsem se i tak trochu cítila, takže šlo o přirozený vývoj a odraz toho, co jsem sama zažívala. Měla jsem proto chuť udělat desku, která nebude jenom ponořená, ale i živější.

V "Nauč mě milovat" zpíváš: "Jenže milovat totiž znamená zároveň i zraňovat..." Myslíš, že to musí platit bezpodmínečně?

Text napsal Jára Rudiš, je inspirován jeho vzpomínkami a pojednává o setkání s dávnou láskou. Řekla bych tedy, že tady to znamená spíš konkrétní situaci, než že by slova byla myšlena v obecné rovině. Na druhé straně, většinou to tak bývá, že když něco skončí, člověk si z toho odnáší lásku i zranění. Přesto si myslím, že má smysl pokoušet se o to znovu a znovu i s tím rizikem, že můžeme být zranění. Jinak bychom se nikam nedostali.

Ve skladbě "Kopec" zpíváš trochu metaforicky o tom, že "každej z nás má svůj vlastní kopec a že ho určitě najdem". Už jsi ten svůj našla?

I to je, mimochodem, Járův text. (smích). Řekla bych, že pro mě ta písnička znamená něco trochu jiného než pro většinu lidí, kteří ji uslyší. Vnímám ji jako symbol pozitivní etapy. Je to o tom, že odložíš svý starý kosti a jdeš dál, do nového kopce, který ti přinese něco zajímavého a snad hezkého.

Desku jste vydali i v limitované edici bez obalu. Kde je tato ekologická verze dostupná?

Je k dostání v prodejně Bez obalu - Pod Kaštany 5, ale jen do Dne matek, tedy do 13. 5. Desku s podpisem si tam zájemci mohou dát do látkového pytlíčku. Nebo si mohou přinést vlastní obal a do něj si CD vložit.

Co tě k této edici motivovalo?

Hromadění plastů. Každý týden doma vynášíme obří pytel s plasty. Je dobře, když lidé aspoň třídí, ale řekla bych, že i recyklace je nákladná, takže si myslím, že čím méně odpadu vznikne, tím lépe. Navíc mi přijde, že když člověk přichází s nějakou viditelnou prací, což snad vydání desky splňuje, je dobré to spojit s možností se v něčem smysluplném angažovat. Pořád je dost lidí, co vůbec netřídí. Líbilo by se mi, kdyby se v budoucnu podařilo v supermarketech zavést boxy, z nichž si lidi budou moci nasypat zboží do vlastních nádob.

Ty sama máš ráda CD v hmotné podobě, nebo ti album stačí elektronicky?

Stačilo by mi elektronicky, ale fyzická verze má také své přednosti. Je hezké, když pak někomu můžeš CD dát jako předmět. V elektronické podobě to vypadá tak, že řekneš: "Dej mi svůj mail, já ti pošlu desku." Mně se ale líbí věnovat album někomu, koho zrovna potkáš a chceš mu spontánně udělat radost. Nová deska je venku teprve čerstvě, takže jsem ještě tu možnost neměla, ale s tou minulou jsem to párkrát udělala. Přijde mi to jako hezké gesto.

První studiovku jste vydali už před pěti lety, byl na ní úspěšný singl "Holka ve tvý skříni", získali jste nominace na Anděla, pak ale bylo nějakou dobu ticho. Co se dělo? Neměla jsi témata, o kterých bys chtěla psát?

Víceméně je to tak. Neměla jsem intenzivní potřebu něco sdělovat a přišla i lehká tvůrčí krize, v určitém období to nějak nepřicházelo. Pak jsem se sama trochu vybudila, protože kdybych pořád čekala na múzu a inspiraci, nejspíš bych doteď neměla nic. Jak známo, je zkrátka třeba, aby si člověk sedl a začal něco dělat. Snažím se ale nepodléhat tlaku, že teď se musí udělat další deska. Přestože si uvědomuji, že u kapely, která začíná, se očekává, že druhá řadovka bude dřív než po pěti letech, aby se na ni nezapomnělo. Ale nebyla na ni správná doba. Všechno má svůj čas.

Kromě hudby se věnuješ i profesi zubařky. Jak jde tvorba písniček dohromady s vrtáním zubů?

Dělám to už docela dlouho, takže to k sobě asi docela jde. (smích) Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, zda je ta kombinace kompatibilní. Pokud obojí zvládám a baví mě to, myslím, že to kompatibilní je.

Spojuje obě činnosti to, že vyžadují jistý druh kreativity?

Ano, každá trochu jiným způsobem. Kdyby zubařina nebyla kreativní, asi by mě nebavila. Každý člověk je jiný. Samozřejmě, že když dělám pět plomb za sebou, někdy si připadám jako robot. Ale málokdy je to takhle jednotvárné. Ošetřuji i děti a a zabývám se čištěním kořenových kanálků. Občas něco vytrhnu. Takže je to pestré, navíc člověk musí přemýšlet nad pacientem komplexně, zvažovat několik různých možností.

Měla jsi někdy období, kdy tě lákalo dělat jenom hudbu?

To je otázka, kterou si čas od času položím. Ale nikdy jsem si ji nepoložila tak vážně, abych si řekla, že do toho půjdu. Přišla by mi to škoda vůči zubařině. Považuji za velkou odvahu, když se někdo vzdá svého pravidelného příjmu a řekne si: "Jak bude, tak bude". Nejsem si navíc jistá, jestli bych se chtěla živit hudbou. Do určité míry by to asi znamenalo přistoupit na kompromisy. A to já nechci. Práce zubařky mi dovoluje být svobodná - a ještě tím mohu někomu pomoci. Člověk sice čas od času přemýšlí, jestli to nedělá na půl plynu, jestli bych do toho teď neměla víc šlápnout... Ta představa mě láká, jezdit rok jen po koncertech by nemuselo být vůbec špatné. Ale zatím jsem k takovému rozhodnutí nedošla.

Je na české indie scéně vůbec možné se hudbou živit?

To právě nevím. Je tu vůbec nějaká indie kapela, která se tím živí? Pokud ano, já o ní nevím. U nás v kapele se hudbou živí akorát Almela, který kombinuje víc projektů. Jinak máme všichni svoje civilní povolání.

Měla jsi úspěšné duety s Xindlem X nebo Michalem Hrůzou. Nemohly ti trochu otevřít dveře i k mainstreamovým posluchačům?

Když mě oslovil Xindl X, na začátku jsem chvíli přemýšlela, zda to nebude příliš provokovat nezávislé kruhy. Bála jsem se, aby mě nezatratily. V Česku se tohle řeší, podle mě až moc. Teď už mi přijde zbytečné se něčím takovým zabývat. Buď se ti písnička líbí a chceš s tím člověkem spolupracovat, anebo ne. To, že nám taková píseň otevře dveře k novým posluchačům, je super. A s duetem s Michalem jsem taky spokojená, zpíváme ho i naživo.

Jste vítáni na festivalech, nebo si spíš všechno musíte vybojovat?

S první deskou jsme odjeli docela dost festivalů. Bylo to ale až rok po albu, protože jsme ho tehdy vydali v září. Letos je to podobné - když jsme vydali "Pohádky", program většiny festivalů byl už hotový. Na některé jsme se ale nakonec přece jen vešli. A doufáme, že příští rok je náš! Každopádně chystáme turné s Bratry Orffy a také křest na přelomu října a listopadu.

A na závěr ještě jedna citace z tvého textu. V písničce "Dny" zpíváš: "Dobrý dny střídaj' se s těma, co jsou prostě nutný..." Jaký dny prožíváš teď?

(smích) Ty dobrý! Snažím se žádný dny nebrat tak, že jsou nutný. Chtěla jsem tím textem jen vyjádřit, že občas má člověk blbou náladu nebo je unaven a musí nějaký den zkrátka přežít. Ale to, že je třeba si užívat přítomného okamžiku, je známé, jen jsem se tu myšlenku snažila trochu rozvést, a vlastně si to tak sama víc uvědomit.