Vypadá to, že jednou za deset let to na frontmana Green Day přijde a on si musí od domovské kapely odskočit. V roce 2008 to byla jeho špinavě rocková banda Foxboro Hot Tubs, letos se znenadání objevili The Longshot. Ti mají ostatně na předchozí projekt personální vazbu, kytaristu Kevina Prestona. K němu a k Armstrongovi v čele se přidal ještě koncertní kytarista Jeff Matika - pro změnu s basou - a bubeník David S. Field.

A The Longshot se s tím nijak nepářou: Není to dávno, co zčistajasna vydali třískladbové EP, a pak, podobně bez ohlášení, vypustili do éteru plnohodnotnou desku "Love Is For Losers", k níž rovnou přibalili i videoklip k titulní skladbě. Příjemně přímočarý přístup, který se odrazil i na samotné nahrávce, která jen lehce přesáhla půlhodinovou délku.

Eponymní EP ledacos napovědělo: Bille Joe Armstrong se tentokrát zas tak moc neodchýlil od stylu a zvuku svého domácího týmu. V jedenáctce skladeb se nám dostane lehkonohého, melodického punk-rocku velmi klasického, ba konzervativního střihu. Žádné komplikované opusy či koncepční pojetí desek. Úderné skladby, které se pohybují v průměrné délce tří minut (s výjimkou "Goodbye To Romance", která nepatrně větší stopáž využila pro potřeby klenutého refrénu).

Z hudby na albu čiší nadhled a lehká ironie. Linka "Cos I Wanna Be a Cult Hero" je v mnohém pro desku příznačná. Čiší z ní ona hra na mladistvou divokost a schopnost chechtat se sám sobě z plných plic. The Longshot nevznikli jako něco, co by mělo vyprodávat stadiony a okupovat první příčky hitparád. Od toho má Billie Joe jiné projekty. Tohle je čirá radost, která svítí nekomplikovanou atmosférou prosluněných kalifornských plážových párty. Zároveň je ale patrný i odstup, hra - přiznejme si ten fakt - stárnoucího pankáče na to, jakou muziku dělal před lety.

V této hře se odráží i hlubší životní zkušenost, která k prosluněné nekomplikovanosti přidává jistý temnější spodní podtón. Ten je dán už samotným titulem - "Love Is For Losers" - a prosakuje i dalšími skladbami jako "Body Bag", "Soul Surrender", "Goodbye To Romance". Ano, život má i své stinné stránky. To však neznamená, že by se na jeho základě nedala postavit muzika, která bude zábavná, v rámci žánru chytrá a po čertech chytlavá. Jistě - temnota vždycky přitahovala, tady ale dostává přitažlivě optimistický nádech. Paradoxní.

V Armstrongovi je, zdá se, stále kupa energie. Zpívá mu to jako zamlada, kytaru drhne nejinak. Tak teď ještě aby tuhle energii vtělil do další desky Green Day. "Revolution Radio" nebyla špatná nahrávka, ale tohle mě baví víc. Soundtrack pro letošní léto vyšel už v dubnu. Proč by ne? A dost možná by album "Love Is For Losers" mohlo být novým "Dookie", třetí deskou Green Day z roku 1994. Je totiž podobně našlapané, optimisticky neurvalé, ale zároveň podstatně dospělejší. Historie ukáže.