Album "Starboy", které the Weeknd vydal v roce 2016, patřilo bezpochyby k těm nejúspěšnějším hudebním počinům, které nám onen rok nabídl. Kvalitu tehdejšího díla mohou potvrdit enormní čísla z prodejů, umístění v předních příčkách hitparád, úspěšné světové turné a také soška Grammy. Přestože tohle všechno zní moc hezky, do určité míry byla tato nahrávka pro mnohé jeho fanoušky zklamáním. Jejich idol se totiž hodně odklonil od svého původního temného já, pro které byl svými příznivci tak moc obdivován. Jeho alternativní styl byl vystřídán z velké části popem, který mu do žil pomohli vstříknout přední hudební producenti jako Diplo, Cashmere Cat, Daft Punk a další hudební velikáni, kteří pomáhají při zrodu mainstreamových hvězd.

Rázem tak jeho proslulé RnB upadlo někam do zapomnění. Samotný akt změny Weeknd dokonce naznačil v klipu k tehdejšímu pilotnímu singlu "Starboy", kde vizuálně zavraždil sám sebe, změnil svůj typický účes a tak nějak se deklaroval na další z mnoha popových hvězd. Jestli to byl jeho nápad, nebo nátlak ze strany vydavatelství, těžko říct. Ať to bylo, jak to bylo, fakt, že z Weeknda se stala mega hvězda světového formátu, nelze popřít. Otázkou tedy bylo, co bude následovat.

Odpověď se dostavila s aktuálním dílem "My Dear Melancholy,". Schválně říkám s dílem, jelikož o desce se šesti skladbami se v pravém slova smyslu asi nedá úplně mluvit jako o albu, byť se dílo jako album prezentuje (a pozor, ta čárka na konci tam taky patří). Nový výtvor vyšel překvapivě, znenadání, bez jakéhokoliv většího varování. Projekt lze považovat za jakési mini-album, které Weeknda vrací do starých kolejí, kdy z jeho hudby šla cítit nadrženost, drogy a ten mizerný životní styl, který lze graficky vyobrazit spirálou směrem dolů. Zpěvák na YouTube také zveřejnil krátký dokument, který odhaluje, jak vlastně celá tvorba probíhala.

Návrat k temnému stylu má i velmi dobře opodstatněné vysvětlení. Abel Tesfaye (jeho pravé jméno) si za poslední dobu prošel dvěma silně medializovanými rozchody, nejprve se slavnou modelkou Belou Hadid a pak s ještě slavnější zpěvačkou Selenou Gomez (ta mu dala zřejmě košem kvůli Bieberovi). Obě tyhle dámy posloužily jako motiv tvorby, a celému dílu tak přidaly na autentičnosti. Atmosféra "My Dear Melancholy," se tedy po stránce zvuku i textu soustředí na zlomené srdce, zoufalost a vztek, který se s rozchodem neodmyslitelně pojí. Jestli je název mini-alba věnováním jedné z jeho bývalých lásek, nebo popovému stylu hudby, který se zpěvák rozhodne za sebou nechat, už zůstává pouze na naší fantazii.

Co se týče produkce, za zmínku určitě stojí Mike WiLL Made It, který je podepsán za úspěchem spousty hudebních umělců. Ovšem mě osobně potěšila nejvíc kvalita, kterou na desce zanechal francouzský DJ přezdívaný Gesaffelstein. Ten si s Weekndem zkřížil cestu poprvé a doufejme, že ne naposled. Dalšími, kdo stojí v pozadí hudby, jsou Skrillex, Nicolas Jaar a Guy-Manuel de Homem-Crist, což je jeden z členů Daft Punk. Jde tedy vidět, že The Weeknd na produkci rozhodně nešetřil.

Desku otevírá skladba "Call Out My Name", při které vám možná dokonce naskočí husí kůže. To, že track silně připomíná na Oscara nominovaný hit "Earned It" z filmu "Padesát odstínů šedi", není vůbec náhoda. Weeknd totiž opravdu znovu použil hudební podklad z onoho songu, to však rozhodně nepovažuji za špatné. Změna tentokrát přichází v tom, že skladba je plná emocí. Abel v textu připouští, že jeho bývalá do vztahu nedala tolik, kolik on, přesto si však v hloubě duši stále přeje, aby ho ona potřebovala tak, jako on teď potřebuje ji. Víceméně na podobné bázi jsou postaveny všechny další skladby. To může být pro někoho po chvilce nudné.

Pochvalu si nejvíc zaslouží již jednou zmiňovaný francouzský techno Dj Gesaffelstein, a to konkrétně za skladbu "I Was Never There". Zvuk sirén, který vytvořil, výborně vystihuje dramatičnost Weekndova chování. Abel nezvládá rozchod a uchyluje se k drogám, alkoholu, jednorázovému sexu a současně s tím nadále za vše obviňuje svůj protějšek. Gesaffelstein se podílel i na skladbě "Hurt You", která popisuje ženu, která se ke zpěvákovi chce vrátit, ale on jí nechce znovu ublížit.

A jak to celé zhodnotit? Kdokoliv si prošel podobným osudem, ať už rozchodem, nebo někomu důvěřoval a byl zrazen, najde si na albu něco, co mu jeho bolest znovu připomene. Co se však týče Abela jako umělce, ten udělal krok zpátky. I když by se do minulosti vracet nemělo, v jeho případě to bylo příjemné zavzpomínání. Na druhou stranu nám dílo přináší vskutku i něco nového. Ten starý Weeknd se nikdy nevázal a k nikomu neměl žádné city, "My Dear Melancholy," je však důkazem toho, že The Weeknd se vyvíjí a teď stojí proti tomu, čemu se vždy vyhýbal. Jak se s tím popere dál, to je opět otázka.