Excelentní Fall Out Boy v Berlíně předvedli prvotřídní show

08.04.2018 15:00 - Jan Trávníček | foto: Joe Banker

Nechat si ujít zcela jistě nádherný koncert Editors, to zabolí. Jenže ti do Prahy ještě přijedou. To o pop-punkových hvězdách Fall Out Boy říct tak snadno nelze. Sedm alb, desítky hitů, kvanta fanoušků a ani jedna česká zastávka. A přitom jsou naživo tak skvělí!

Live: Fall Out Boy

místo: Max-Schmeling-Halle, Berlín
datum: 6. dubna 2018
support: Against The Current, Max
setlist Against The Current: Blood Like Gasoline, Running With The Wild Things, Runaway, Forget Me Now, Voices, One More Weekend, Chasing Ghosts, Gravity, Strangers Again, Wasteland
setlist Fall Out Boy: The Phoenix, Irresistible, Sugar, We're Goin Down, Immortals, Stay Frosty Royal Milk Tea, Centuries, Save Rock And Roll, The Last Of The Real Ones, Young And Menace (Piano Version), Dance, Dance, Wilson (Expensive Mistakes), Thnks Fr Th Mmrs, I Don't Care, HOLD ME TIGHT OR DON'T, Grand Theft Autumn/Where Is Your Boy, This Ain't A Scene, It's An Arms Race, Church, Champion, Thriller, Uma Thurman, My Songs Know What You Did In The Dark (Light Em Up), Saturday
Fotografie je pouze ilustrační, na koncertě jsme neměli fotografa.

Jóó, v Německu to žije. Zatímco čeští fanoušci by aspoň za jeden koncert své oblíbené skupiny prodávali ledviny, u našich západních sousedů zahráli během pár dní Fall Out Boy dokonce čtyřikrát. V Berlíně zabodovali v dlouho dopředu vyprodané Max-Schmeling-Halle, což je hala pro zhruba dvanáct tisíc lidí, tedy podobně velký prostor, jako je naše Tipsport aréna. V květnu v ní budou hrát Nickelback se Seether, v červnu Limp Bizkit, v říjnu pak zase třeba Jason Derulo.

A jako první na řadu přišel Max. Že neznáte? Buďte rádi. Přehnaně expresivní zpěvák se slušnými falzety, ale naprosto odpornou hudbou se zase jednou zapíše na list bizárů, které stačí vidět jednou. Mladý Newyorčan v modré, flitry blýskající se bundě je něco jako Justin Bieber, který chce hrát electropopovou muziku čerpající z Twenty One Pilots, Major Lazer a dubstepu a do toho všeho v Německu zamíchal covery OutKast, Daft Punk, sampl Snoop Dogga, modulaci hlasu, klávesy od Michala Davida a výskoky s roznožkama. Muzika mu přitom hrála jen z notebooku, od něhož občas i něco zahulákal jeho DJ, který vlastně DJem vůbec nebyl, protože akorát mačkal "play". No hrůza. Jak někoho takového mohli Fall Out Boy vzít na turné, zůstává záhadou.

Mnohem logičtější volba předskokanů naštěstí po krátké pauze následovala. Against The Current na tom sice mohli být o trošku lépe se zvukem, jinak ale téměř zopakovali dojem z loňského koncertu v pražském Lucerna Music Baru. To znamená, že opět potvrdili, že jsou přinejmenším nadprůměrnou mladší kopií Paramore. Už na prvním albu "In My Bones" dokázali dát dohromady řadu zapamatovatelných melodií. Kromě jistot jako "Running With The Wild Things" a "Wasteland" ale potěšili i informací, že na podzim jim vyjde druhá deska, a jako důkaz z ní zahráli dvě ukázky. "Voices" zaujala kytarovějším, ráznějším pojetím po vzoru Marmozets, balada "Strangers Again" zase chytla signifikantním riffem, takže to zatím vypadá, že je na co se těšit.

Frontwoman Chrissy Constanza, jež nedávno nazpívala duet s Dashboard Confessional na jejich comebackové album, je sice drobná vzrůstem, ale o to více o sobě dává vědět. Po pódiu pobíhala ze strany na stranu, házela svou hustou hřívou a náročné pasáže odzpívala klidně i ze záklonu. Nezbývá než zopakovat, že má smysl si jejich jméno zapamatovat, protože tato formace má vážně potenciál dotáhnout to nejen na pop-punkové scéně daleko.

Znáte tu reklamu na Spotify Premium, kde protagonista tvrdí, že bude šest hodin v letadle, a proto si musí předem naposlouchat hudbu do zásoby? Tak přesně takové naplnění muzikou přinesli svým německým fanouškům Fall Out Boy. Tolik hitů, energie, hudebních i vizuálních zážitků, které během zhruba hodiny a půl svým příznivcům přinesli, naplnilo nitra přítomných do té míry, že pustit si pak cestou domů mp3 přehrávač a poslouchat něco dalšího se zdálo být zcela nadbytečným.

Pop-punkové ikony z Chicaga už totiž dorostly do takové velikosti, že si do Berlína mohly dovolit přivézt regulérní stadiónovou show. Tedy takovou, kde každá odehraná píseň má na pódiu něco speciálního a o tom, co se během každé z nich stalo, lze vyprávět jakési mikropříběhy.

Začněme hned u úvodní "The Phoenix", která odstartovala odpočítáváním a spadnutím plachty, za níž se objevila trojice členů doplněná o náhradního kytaristu, neboť Joe Trohman je právě ve Státech u své ženy, která mu na svět přivádí dalšího potomka. Na obrovitánské projekční obrazovce za aktéry běžely záběry ze současných i historických závodů Formule 1 a spousta z nich končila brutálními bouračkami s hořícími monoposty. A do toho na samotném pódiu šlehaly plameny, zatímco s váhou stále docela bojující zpěvák Patrick Stump předváděl velmi solidní pěvecké výkony.

Hned v následující "Irresistible" se pozadí změnilo na letecké záběry na lesy, hory a ledovce, zatímco na scéně u toho vybuchovaly jiskry, a když pak kapela sáhla do minulosti ke svému průlomovému hitu "Sugar, We're Going Down", okolo stojící pubertální dívky začaly pištět nadšením. Přitom jim v době, kdy tahle píseň válcovala hitparády a všude kolem probíhala emo horečka, mohlo být sotva jen pár let.

I to svědčí o tom, že kapela už svou hudbou oslovila minimálně dvě generace fanoušků, a tak si to své během koncertu našli opravdu všichni. Našlapané rozbušky podle očekávání postavily tribuny na nohy takřka okamžitě, takže atmosféra byla od začátku perfektní a snad všichni mávali rukama a zpívali spolu s muzikanty.

A že bylo nad čím jásat. V "Immortals", během níž se na plátně promítaly záběry z pixarovky "Velká šestka", k níž byl tento song vybrán jako titulní skladba, se poprvé ukázalo, že od roku 2001 fungující rockeři nepracují jen s vybavením na pódiu, ale i nad ním. Tehdy totiž poprvé vystřelily konfety a role papíru z konstrukce držící světla nad kvartetem a ani náhodou to nebylo poslední takové překvapení.

Po gejzírech jisker v "Centuries" se na pódiu objevilo piano a autoři punkového EP "PAX AM Days" dojali jedinou, ale o to silnější baladou. "Save Rock And Roll" jim pomáhal dát dohromady Elton John a je to zcela určitě ten nejlepší ploužák, jaký tam měl zaznít. A vidět u toho emočně rozdrásaného Stumpa, jak ze sebe vydává všechno, byl takový zážitek, až se nabízela otázka, proč právě tímto číslem, po němž jen těžko mohl přijít ještě další vrchol, celý koncert neskončil.

Zpoza černobílého moře líbezných tónů odezněly ještě novinky "The Last Of The Real Ones" s tančícím robotem na projekci a také "Young And Menace", která bez dubstepové výplně a kapely jako takové zněla velmi procítěně.

Ve fantasticky seskládaném a vyváženém setlistu se samozřejmě hodně čerpalo z aktuální desky "M A N I A". Zatímco například "Stay Frosty Royal Milk Tea" doprovázely záběry na dětství a dospělost princů Williama a Harryho, "Wilson (Expensive Mistakes)" odezněla spolu se staršími hity "Dance, Dance" a "Thnks Fr Th Mmrs" také z opačné strany arény. Právě na malém pódiu na krychli pokryté obrazovkami se totiž během nich zjevil baskytarista Pete Wentz, který si od sekuriťáků půjčil oranžovou vestu a nechal se vyvézt až ke stropu. Poměrně riskantní kousek doprovodila i nenápadná pocta Davidu Bowiemu, o němž se ostatně čtveřice několikrát vyjádřila jako o svém idolovi, neboť to byl právě tento hudebních chameleon, kdo jim vnuknul názor, že právě neustálé žánrové přemety a kotrmelce pomáhají umělcům neustrnout na místě a zůstávat stále relevantními.

Podobných nenápadných pomrknutí na ty, kteří chtějí porozumět, bylo ale více. Ve vzteklém singlu "I Don't Care" dali FOB dohromady nápadité způsoby, jak lze zdvihnout prostředníček, a když se mezi všemi těmi Eminemy, Rowany Atkinsony, Brady Pitty nebo Rickem a Mortym zjevil Donald Trump, bylo jasné, že všechny ty létající fakáče na projekci v různých rasových odstínech míří právě na něj.

A když se v závěru koncertu u novinky "Champion" zpívalo v refrénu "Pokud přežiju tohle, tak už zvládnu všechno," a byly u toho puštěné záběry na pohřeb princezny Diany, také se z toho dalo leccos vyčíst.

V pauze, kdy se Pete Wentz coby miláček ženského publika vracel na scénu, pódium opanovaly dvě lamy z nedávných klipů, které po pár vtípcích hodily fanouškům několik suvenýrů. A že Fall Out Boy nevyměkli, což by se díky jediné slabší chvilce s odrhovačkou "HOLD ME TIGHT OR DON'T," která ani naživo nepřesvědčila, mohlo na pár okamžiků zdát, dokázali v "This Ain't A Scene, It's An Arms Race". Tam byl ten Stumpův vztek a agrese cítit přes celou halu, a když u toho ještě vystřelovaly plameny zdola i shora, jásalo se nadšením.

Dávný singl "Grand Theft Autumn/Where Is Your Boy" doprovodily záběry z aktuálního herního battle-royale hitu "Fortnite", a pokud by vás to zajímalo, tamější postava skončila na pozici číslo 29.

V přídavku potěšilo zařazení explozivního otvíráku "Thriller" z desky "Infinity On High", který se sice ani přes angažmá Jay-Zho nikdy nestal singlem, formace si je ale nejspíš jeho oblíbenosti u fanoušků velmi dobře vědomá. Nic špatného nelze říct ani o fantastickém comebackovém singlu "My Songs Know What You Did In The Dark (Light 'Em Up)", u něhož, jak název napovídá, byly plameny shora, zezpoda i ze stran a těch ohnivých koulí bylo tolik, že by i Rammstein záviděli. Závěrečná "Saturday" pak nakonec zasypala halu milióny konfet.

Je to dlouhý článek a mohl by být ještě delší, kdybychom se pouštěli i do popisů různých vtípků, které na sebe Pete s Patrickem měli, nebo kdybychom popisovali, jaké všechny útržky skladeb si do svého bubenického sóla přidal Andy Hurley. Byla to prostě fascinující stadiónová show se vším všudy, které lze jen těžko něco vyčítat. Že u toho všeho Fall Out Boy hráli jako z partesu a množství euforie bylo zhruba takové jako při posledním turné Yellowcard nebo že šlo spolu s nedávným vystoupením Evanescence s orchestrem o zatím nejlepší letošní koncert, se už tak nějak rozumí samo sebou. O tom, že to bylo samozřejmě ještě mnohem lepší než před čtyřmi lety na Rock am Ringu, ani nemluvě. Jediným škraloupem tak zůstává, že čeští fanoušci mohou zatím o takové nádheře stále jen snít. Proto tedy alespoň díky za ty vzpomínky. Nebo spíš "Thnks Fr Th Mmrs"?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY