Málokterá kapela má tak oddané fanoušky jako Metallica. Vzpomeňme si, jaké úlety za svou kariéru dokázala vyprodukovat, a přesto její popularita zůstává mimořádně vysoká. Bezpočtu lidí nepochybně stačí, že James, Lars, Kirk a Robert vylezou na pódium a oni mohou být u toho. Jsou v extázi, užívají si návaly euforie, nostalgie a kdo ví čeho ještě. Takoví zde mohou přestat číst a ušetřit si nepěkné chvilky. Na rozdíl od die-hard fans se totiž hudební publicista nemůže spokojit s tím, že daný interpret prostě vystoupil a přehrál nesmrtelné songy.

Poslední vystoupení Metalliky v Česku se odehrávala pod širým nebem. Umístění koncertu do haly odpovídalo dramaturgii současného turné, O2 areně tak netradičně dominovalo čtvercové pódium uprostřed prostoru na stání. Kapela tento koncept vyzkoušela již v minulosti, například s pověstným snake-pitem. Toto uspořádání se ukázalo jako dvousečná zbraň - ač si James Hefield pochvaloval, jaký má ze středu haly skvělý výhled, a rovněž z pohledu diváka stála vizuální stránka koncertu za to, výrazně utrpěl výsledný zvuk.

Zvuková kulisa byla jedním z hlavních úskalí celé akce, na což u Metalliky rozhodně nejsme zvyklí. Problém se objevil již s prvními tóny předskakujících Kvelertak. Do mysli se ihned vkrádalo neblahé podezření, zda se hvězda večera neuchýlila ke známému špinavému triku a nenechala zvukaře předskokany, jak se říká, potopit. Tentokrát ovšem headliner měl ruce čisté. Akustika vysočanské arény si jednoduše se středovým umístěním pódia a aparatury netykala, což se naplno ukázalo, jakmile hetfieldovci spustili otvírák "Hardwired".

Kvelertak tedy měli svůj poměrně obtížný úkol hrát před jednou z nejpopulárnějších kapel světa ještě komplikovanější, ale snažili se bojovat a vyšli z něj relativně se ctí. Komunikace s publikem, zápal a nasazení jejich setu nechyběly a Norové zaujali o poznání více než v roce 2014, kdy v Praze vystoupili rovněž před Metallikou. V tříštícím se zvuku vyzněly lépe paradoxně rychlejší, black metalem nasáknuté pasáže jejich setu, kdy kytary mohly vytvářet akustickou stěnu a nepotřebovaly konkrétnost.

Nástup Metalliky přinesl doslova šok. Kdo viděl poslední tuzemská skvěle ozvučená vystoupení, především pak to deštěm zmáčené v roce 2014, nemohl věřit vlastním uším. Vokál rezonoval, kytary byly slité do sebe a vše drtil Ulrichův přebasovaný kopák. Nazvučení bicích tvořilo samostatnou kapitolu. Nepochopitelně nepotlačená dynamika šlapáků, které navíc v momentech, kdy si Lars přidupl druhou nohou, zněly jako nejstarší nenaladěné Amati ze zaplivané garážové zkušebny, doslova týrala. Především ve "One" se dalo sotva hovořit o elementární soudnosti.

Zvuková kulisa se o něco zlepšila až okolo pátého válu "Welcome Home". I poté ale přetrvávaly některé problémy, které vystoupení zařadily k ne zcela vydařeným. Začít je třeba Jamesem Hetfieldem a jeho vokálním představením, které bývá oporou (nejen) živé prezentace americké legendy. Frontman si tentokrát vybral i pár slabších chvilek, respektive některé pecky mu zdaleka nesedly. Především "Leper Messiah" a "For Whom the Bell Tolls" postrádaly patřičný drive. Zdravá nasranost překvapivě nechyběla Jamesovu hlasu v nových skladbách. Vokálně se pak rozhodně nikterak nevyznamenal Robert Trujillo, jehož výkon v "Spit Out the Bone" byl jednoduše ostudný.

Bezchybný večer neabsolvoval ani Kirk Hammet. Jeho sóla, například v "Seek & Destroy", si posluchač občas musel domýšlet. Je otázkou, zda to jde připsat na účet obecně nedobrého zvuku, či laxnosti kytaristových prstů. Ledabyle zahrané intro k "Nothing Else Matters" však mnohé napovědělo. Trujillova basa byla ve srovnání s rokem 2014 nevýrazná, Ulrich pak zůstává Ulrichem a rozebírat obšírněji jeho výkon nedává smysl, už kvůli zvuku jeho sestavy.

Silnou stránku celého vystoupení naopak jednoznačně představovala vizuální show, která plně odrážela bezmezné rozpočtové možnosti značky Metallica. Pohybující se krychlové obrazovky přinesly netradiční podívanou, obsah tradičně nemohl příznivce kapely zklamat. Mezi nejpovedenější momenty patřily prolínající se hadi a nejrůznější retro momenty, například snímky lístků na předchozí pražské koncerty formace. Pompéznost podpořily mini drony, které během "Moth Into Fire" vylétávaly z pódia, utvářely nad muzikanty světélkující roje, aby posléze v útrobách stage opět zmizely. Dobrou vložkou byly i z pódia vyjíždějící elektronické bicí pady, na které čtveřice odehrála mezihru v "Now That We're Dead". Paradoxně zněly lépe než Ulrichova hlavní souprava.

Setlist byl podřízen podpoře současné desky "Hardwired...to Self-Destruct". Napsáno o ní bylo mnoho a vystoupení podtrhlo často zmiňovanou výtku - zbytečně dlouhou stopáž. Zredukovaný výběr skladeb z novinky totiž působil výrazně lépe než celé dvojalbum. Těžko je srovnávat se starými písněmi, které psaly dějiny thrash metalu a následně udávaly tón tvrdého devadesátkového rocku, na druhou stranu nevyzněly úplně bezzubě. Dá se ale předpokládat, že je brzy potká osud materiálu Metalliky z nového tisíciletí a stanou se jen položkou v archivech fanoušků. Z "Death Magnetic" a "St. Anger" ostatně nezaznělo v O2 areně nic.

K dobru je potřeba kapele přičíst její uvolněnost. Křeč z přelomu milénia je dávno pryč a vypadá to, že šedivějící tatíci si svou práci, tedy čas od času objet svět a přehrát bouřícím davům nesmrtelné songy, poměrně užívají. Samozřejmě, očekávat mladický zápal je naivitou, ale zhnusení, mechanická rutina a nezájem, který lze nezřídka pozorovat u jiných podobně letitých těles, se nedostavuje, alespoň ne na první pohled.

Uvolněnost a snaha o vtípky vygradovala v cosi nepředstavitelného, pro mnohé zřejmě stěží stravitelného: v podání Hammeta s Trujillem zazněl kompletní cover od Ivana Mládka "Jožin z bažin", který Robert odzpíval v češtině z listu. Vypadalo to, že dvojice na pódiu i nemalá část publika se skvěle baví. Neberme jim to.

"Chceš-li žít věčně, musíš nejdřív zemřít," prohlásil v průběhu vystoupení James Hetfield. Na jeho kapelu dané rčení ovšem příliš nesedí. Koncert v O2 areně potvrdil, že Metallica se stala nehynoucí legendou již za svého života a s velkou pravděpodobností jí zůstane nehledě na kvalitu svých budoucích aktivit, studiových i koncertních. Ne zcela přesvědčivé pražské vystoupení tak fans sotva odradí a příště bude Metallica zřejmě znovu hlásit vyprodáno. Doufejme, že se za tuto přízeň odvděčí preciznějším výkonem.