Pád z výšin popového nebe může být bolestivý, nebo důstojný a decentní. Leží mi tu na stole novinky od dvou zpěvaček, které celou minulou dekádu prodávaly milionové náklady svých alb, aby se jen o pár let později potýkaly s výrazným poklesem popularity. Zatímco Mariah Carey a její nová deska "Charmbracelet" je příklad krutého pádu do hlubin hudební beznaděje, nejnovější počin její kolegyně Whitney Houston "Just Whitney" je - když už nic jiného - alespoň decentní navázání na minulou slávu. Miliony se tentokrát asi počítat nebudou, přesto Houston vstupuje do nového desetiletí na rozdíl od Carey se vztyčenou hlavou.

Pro Whitney muselo být natáčení této desky pravým peklem. Poslední rok měla celou řadu problémů v osobním životě. Bulvární tisk se předháněl v zaručených zprávách, že Whitney je a) mrtvá, b) závislá na drogách a alkoholu, c) v těžké partnerské krizi s věčně zlobivým Bobbym Brownem. Ráznou odpovědí nejrůznějším pisálkům je první singl "Whatchulookinat", ve kterém Whitney dává políček těm, kteří o ní roztrubují lži. Ale i kdyby byla pravda jen čtvrtina toho, co se o ní napsalo, pořád by toho měla za sebou více než dost. K tomu si připočítejte těžkou situaci, ve které se jeden po druhém ocitají černošské hvězdy v nastalé generační výměně. Ani Whitney - zdá se - nezůstane ušetřena. Singl "Whatchulookinat" se v americkém rozhlasovém éteru sotva mihl (o evropském raději pomlčíme) a album samotné zatím nevykazuje nijak převratný prodej. Arista bude ráda, když ke zpěvaččiným 140 milionům prodaných desek (ano, čtete správně!) přidá jeden nebo dva další.

Většina ze "staré gardy" se snaží čelit osudu příklonem k módnímu hip hopu. Whitney má tenhle krok už za sebou. Na minulé desce "My Love Is You Love" měl hlavní slovo hiphopový don Wyclef Jean a výsledek byl o třídu lepší, než jsou dnešní dýchavičné pokusy o stejné u jiných hvězd. Pro "Just Whitney" ale platí jiná strategie - návrat do nejlepších časů soulem střiženého popu, tedy přesně do úspěšných let "The Bodyguard O.S.T." nebo "Whitney". Zkušenost mi velí dát si pozor na podobné "návraty", ale "Just Whitney" v tomto ohledu funguje výtečně. Žádný strach, časy přeslazených balad už jsou pryč, Whitney a její tým v čele s Bobby Brownem na nové desce našli střední cestu mezi mainstreamovým popem a R&B a Whitney osobně ji dokáže prodat svým nádherným hlasem.

Zatímco úvodní "Whatchulookinat" možná až příliš trpí snahou být současný než současnější, větší naděje na úspěch vzbuzuje druhý singl "Tell Me No". Ten lépe odráží směřování "Just Whitney" a má silnou melodii. Klasik sladkých melodií Babyface (dodal hned čtyři skladby) se zde představuje ve své nejlepší formě a stvořil jasný hit pro mainstreamová rádia. (Dramaturgové Radiožurnálu, slyšíte mě?) "One Of These Days" je další potenciální hit a to platí i o "Things You Say", krásná balada s pomalými beaty, které programovala Missy Elliott osobně. První polovinu desky uzavírá výtečný duet s Bobby Brownem "My Love". Všechno to jsou písně střižené podle modelu současného R&B, Whitney se nenutí do extrémních hlasových kreací (byly by zbytečné) a zní na svůj standart značně pokorně.

Teprve za polovinou alba se octnente o pár let pozadu v čase. "Love That Man" je jemná narážka na disco zvuk, o který se kdysi také otřela. "On My Own" je mohutná balada s klavírem, která má v sobě hodně z "I Will Always Love You". Před sedmi lety by to byl jasný hit, dnes vzbudí jen úsměv. Stejně staromilsky zní i závěrečná "You Light Up My Life" se smyčcovými party, které dokreslují celkovou přeslazenost. Zpátky do vod současného zvuku se vrací s dalšími skladbami - "Dear John Letter" je postavený na hip hopovém beatu a vsuvkách velkého gospelového sboru (podepsán je Kevin She'kspere Briggs, který stvořil zvuk Destiny‘s Child), "Unashamed" je hořká píseň, která by seděla Toni Braxton, ale Whitney umí tuhle polohu taky dobře. Na závěr ještě zbytečný remix "Whatchulookinat", který ma na svědomí P. Diddy a také si do něj vystřihl svoji rapovou vložku. Bez něj trvá deska pouhých 39 minut, tedy stopáž, kterou měly její nejslavnější desky na počátku 90. let.

Na "Just Whitney" našla nejslavnější černá zpěvačka posledních deseti let asi nejlepší polohu, jak čelit nebezpečí konce kariéry. I v době překotných změn zůstává Whitney barvou a rozsahem svého hlasu jedna ze sta. Jen škoda, že tuto dospělou desku uslyší jen zlomek posluchačů, kteří ji poslouchali před deseti lety. Pro ty, kteří jí zůstali věrní, velká odměna za věrnost.