Turbonegro oficiálně vznikli v roce 1989 v norském městečku Nesodden, přičemž debutové album "Hot Cars and Spent Contraceptives" si do diskografie připsali až o tři roky později. Pomyslného vrcholu kapela dosáhla deskou "Scandinavian Leather" z roku 2003, která nabídla i asi největší hit skupiny "Fuck The World". Po něm ovšem přišla velmi slabá nahrávka "Party Animals" (2005) a průměrný nástupce "Retox" (2007). Následovala delší pauza a rotace pozice za mikrofonem. Hanka von Helveteho, jak si předchozí lídr nechával říkat, nahradil Anthony Madsen-Sylvester, se kterým skupina vydala desku "Sexual Harassment". Turbonegro to ovšem příliš nenastartovalo, což dokázali šestiletou pauzou. Nyní se tak na pultech obchodů objevuje jubilejní desátá nahrávka (a zároveň druhá bez Hanka von Helveteho).

Pokud je pro Turbonegro něco typické, pak oddaní fanoušci říkající si Turbojugend, kteří jednu dobu prý patřili k nejradikálnějším v Evropě, byli takovou obdobou KissArmy. Ale ačkoliv název kapely či fanklubu by naznačoval nějakou nekalost, členové se vždy dušovali, že ultrapravicové smýšlení je jim cizí. Dnes už kapela tak silnou fanouškovskou základnou nedisponuje, přesto je především v rodném Norsku a sousedním Německu stále velmi populární.

Turbonegro vždy představovali subžánr zvaný deathrock, který kombinoval punkrock s glamrockovou okázalostí. Nejvíce pak připomínali srážku Alice Coopera s Ramones. Novinka je ovšem hudebně trochu jinde. "Rock'n'Roll Machine" je poctou osmdesátkovému rocku se vším všudy, bohužel i s jeho nedostatky.

Současná scéna nabízí přehršel retro kapel, které mnohdy kromě tradičního zvuku do své hudby vloží charakteristický rukopis, viz třeba Avatarium, Kadavar, Pristine či Witchcraft. Turbonegro ale novinku pojali skutečně archeologicky. Osmdesátkový rock tu štípe do uší svou autentičností, včetně děsivých space kláves, připomínajících v horším případě Michala Davida a Turbo, v lepším prapůvodní Europe (např. "Skinhead Rock & Roll").

Jenže nezůstalo jen u silné inspirace. Mnohdy norská parta balancuje na hraně vykrádání. Úvodní "Part II Well Hello" silně připomíná Ramones, riff v písni "Part III Rock'n'Roll Machine" zase evokuje legendární Deep Purple a klávesy v "Hurry Up & Die" jsou jak vystřižené ze starých desek The Stooges.

Co naplat, když mají skladby dynamiku a v refrénu baví chytlavostí, když ona přehnaná pocta legendám zavání skladatelskou negramotností. Návrat s jubilejní desátou deskou tak moc nevyšel. Onen špinavý půvab z přelomu milénia je zřejmě ten tam a muzikanti nový svěží vítr ne a ne chytit. "Rock'n'Roll Machine" je zatuchlý vývar, jehož kvalit dosahuje průměrně zdatná rocková kapela regionálního významu.