Legendární série "MTV Unplugged" se po letech dočkala svého vzkříšení a A-ha byli jedni z prvních, kteří do této znovu rozjeté mašiny naskočili. Natočený záznam "Summer Solstice" nabídl zevrubný pohled, jak jejich hudba může znít akusticky i jak je na tom Morten Harket hlasově. Sešlo se zde i několik zajímavých hostů (včetně Alison Moyet). Ještě před samotným vydáním tohoto kompletu bylo ohlášeno kratší koncertní turné, které tuto akustickou výzvu mělo podpořit. To se nakonec muselo obejít bez zmíněných hostů, avšak větší prostory umožnily jednotlivým skladbám přidat na dynamice a vizuální pojetí show dostalo taktéž mnohem více příležitostí (projekce a skvělá světla).

Role předskokana se v Německu a Rakousku ujal zpěvák Alexander Knappe, který na duben chystá svou třetí desku "Ohne Chaos Keine Lieder". Od jeho účasti v německé mutaci X Factoru uteklo již nemálo času, přesto se mu povedlo získat publikum na svou stranu prakticky okamžitě. Dost tomu pomohl povedený singl "Du", který popisuje jeho vztah k otci. Vyhrazených pět písní se neslo v pop akustickém hávu, jedinou vadou tak mohlo být, že jeho parťák hrající na akustickou a elektrickou kytaru hodně věcí pouštěl z předtočených smyček (z laptopu), a některé klavírní linie tak zněly zbytečně plechově.

Vídeňská hala má jedno privilegium - je na tom akusticky velmi dobře. A toho právě muzikanti maximálně využili. Vynikly tak všechny smyčcové party, dechy, xylofon, vibrafon nebo výraznější rytmika bubeníka - Karl Oluf Wenneberg nebyl tolik přiškrcen, jak tomu je na zmíněné nahrávce "MTV Unplugged - Summer Solstice". Morten hlasově zraje a je si plně vědom hlasových možností i toho, jak se mu s věkem vokál mění. Sice nedošlo na náročnou pasáž s dlouhým tónem v "Summer Moved On" (tu mu lišácky napsal Paul Waaktaar-Savoy a byla nahrazena hlasovou improvizací Paula s Mortenem) a bylo možné cítit určitou nejistotu v "This Alone Is Love", jež však mohla být způsobena tím, že se Morten chvílemi asi neslyšel v odposlechu, jak by si přál (během večera několikrát komunikoval se zvukařem). Byla to ale jediná zakolísání v jinak bezchybném a dech beroucím výkonu - během "Stay On These Roads" běhala po zádech husina, atd.

Pořadí skladeb bylo poupraveno k lepšímu, vynikla tak skvěle vygradovaná "Scoundrel Days", "Hunting High And Low" nebo v závěru slušně rozjetá "The Sun Always Shines On TV". Naopak "I've Been Losing You" (s prodlouženou instrumentální dohrávkou) nakopla publikum, které pak skupinu hnalo k neskutečnému výkonu. Během večera se příliš nemluvilo a jednotlivé skladby nepotřebovaly žádný větší komentář a často přecházely plynule jedna v druhou ("This Is Our Home" - "Lifelines" a podobně). Tradičně nejvíce mluvil Magne Furuholmen, procvičil si i svou němčinu, a to nejenom během chvil, kdy představoval celý ansámbl. Morten přidal jen příběh o vzniku kompozice "Sox Of The Fox" a připomenul jejich začátky, kdy byli příliš mladí, poslouchali rockové fláky ze sedmdesátých let a založili svou první kapelu Bridges. Ta vydala jen jedinou desku "Fakkeltog", z ní vybraná "The Vacant" byla přepracována do a-ha formátu pod názvem "Sox Of The Fox". Samotná hudba tedy promlouvala za vše, někdy stačilo pár odehraných taktů a publikum zareagovalo potleskem ("Forever Not Yours", "Manhattan Skyline" s upravenými vokálními party, kdy i Paul s Magnem měli svá sóla, nebo stařičká "Living A Boy's Adventure Tale").

Light design celé show vycházel z minimalistických prvků, světla však doplňovala nálady jednotlivých tracků. Jejich odstíny rozjasňovaly celé strohé pódium uspořádané kruhově (středový kruh s ústřední trojicí a vyvýšený oblouk pro zbylý doprovod, včetně smyčcového tria nebo všeuměla Larse Horntvetha, který je i spoluautorem akustických aranžmá). Videoprojekce toto vše taktéž ctily, dotvářely stínohru, promítaly se prosté animace, případně záběry na jednotlivé členy skupiny. V jiném sledu byly použity přírodní záběry ze dne, noci a rozšířené sekvence z časosběrného videa ke skladbě "Lifelines" (ono střídání ročních období).

To už se však blížil samotný závěr s "The Living Daylights" a "Take On Me". Ta byla zahrána ve zpomalené verzi, vynikla tak opět její nadčasovost a komplexnost. A-ha toho večera zazářili v plné síle a snadno smázli vzpomínky na předchozí viděná vystoupení. Byla to čirá hudební radost, kterou nelze snadno vytlouci, nemalou měrou tomu napomohlo i skvělé publikum, které spontánně reagovalo. Nezapomenutelný zážitek, více není třeba dodávat.