Depeche Mode je kult, díky kterému se do Prahy může sjet klidně celá střední Evropa - u britské formace naprostý standard. Na základě svého hudebního vymezení si vybudovali a pojistili téměř neotřesitelnou fanouškovskou základnu, která musí být při mnoha koncertech. Není tedy divu, že další česká zastávka v rámci Global Spirit Tour dostala tradičně nálepku vyprodáno.

V pozici předskokana se ocitla americká noiserocková písničkářka EMA. Role supportu je zpravidla nevděčná a u legend to platí dvojnásob. EMA, vlastním jménem Erika M. Anderson, odehrála zhruba třicetiminutový set, kde s Depeche Mode měla něco výrazně společného možná jen skladba "LSD". Zpěvačka však svoje vystoupení ustála se ctí a publikum ji potleskem dokázalo ocenit takřka po každé odehrané písni. Chytlavost dřívějších předskokanů CHVRCHES se včera ovšem nekonala.

Nástup hlavních hvězd byl včasný a zákonitě už v jiném duchu. Otvírák koncertu "Going Backwards" z aktuální desky "Spirit" dokázal zpočátku účinně napínat a posléze s hrátkami v podání Davida Gahana náležitě gradovat. Zmíněná skladba byla však jedna z pouhých tří spirit věcí, které dostaly prostor.

Čemu se elektroničtí mágové věnovali poněkud více, na druhou stranu zaslouženě, byla dvacet let stará záležitost "Ultra". Ta byla připomenuta v úvodní fázi koncertu hned třikrát v podobě "It's No Good", "Barrel Of A Gun" a "Useless". A pakliže jste se při poslední uvedené naštvali na své ex-partnery, v následující písni "Precious" vás jejich ztráta naopak zamrzela. "Useless" každopádně prošla zajímavou úpravou, avšak obdobně jako v případě "A Pain That I'm Used To" by jí na koncertě slušela stejná tvrdost jako na albu.

K závěru první poloviny koncertu se mikrofonu chopil Martin L. Gore. Vystřihl další, tentokrát už poslední záležitosti pro ultra fans. "Insight" se bez výhrad stala jednou z nejdojemnějších částí večera, přičemž pro někoho možná přebila hitovku "Home", která přestala být naživo vzácná. Hlavní textař skupiny do svého vystoupení zařadil také klasiku "Strangelove", nicméně s její akustickou verzí spíše narazil, protože ta jako jedna z mála patří výhradně Gahanovi.

Neoddělitelnou součástí depešáckých koncertů jsou vizuální projekce. I nyní si je vzal na starost holandský fotograf a režisér Anton Corbijn. Na první pohled byly nesmyslné, ale svým způsobem fascinující. Nejzajímavější se odehrávaly zpravidla in room - tanec dvojice v "In Your Room" (již dávno bez Gahanova stage divingu) a nastolení transgender tematiky ve "Walking In My Shoes". Shodou okolností se jednalo o dvě položky z čtvrtstoletí staré desky "Songs Of Faith And Devotion", kde ve skupině hrával ještě Alan Wilder.

Britští hudebníci při jedenácté zastávce v Praze tradičně nic neopomněli. Pořád dobře zpívají, umějí odvést nadstandardní show, vrýt se do paměti a přitom si stále udržují úroveň. Dokážou efektivně sestavit koncertní setlist, tzn. naservírovat největší klasiky jako "World In My Eyes", "Enjoy The Silence" či "Personal Jesus", ale rovněž je propojit se zdánlivě neslučitelnými skladbami typu "Insight". A publikum se jim za to dokáže odvděčit - legendárním lesem rukou při "Never Let Me Down Again", sborem po odzpívané "Home" nebo jednoduše nekonečným potleskem.

Depeche Mode jsou zkrátka music for the masses, ale jedině v tom nejlepším slova smyslu. Největší fanoušek kapely Andy Fletcher byl určitě spokojen. A vy?