Až se jednou budou psát dějiny blues přelomu dvacátého a jednadvacátého století, jméno Erica Claptona v nich bude jistojistě citováno dost frekventovaně. Nejprve jako jeden z hlavních členů legendárních Cream, kteří bezpochyby patřili k těm nejnápadněji rozkvetlým květinám let šedesátých, později jako sólový zpěvák, který, střídaje muzikanty, kterými se nechal inspirovat a doprovázet, vydal od roku 1970 do dneška bezmála třicet alb. Na nich důsledně kombinuje polohu zemitého tradičního elektrického blues s odlehčenějším, dnes by se řeklo "chytrým", popem. Střídavě vycházejí nahrávky, z jejichž živlu a syrovosti místy běhá mráz po zádech (z posledních let připomeňme spolupráci s B.B. Kingem "Riding With The King" /Reprise, 2000/, jeden z vůbec nejvýraznějších počinů blues minulého desetiletí "From The Cradle" /Reprise, 1994/, případně společensky velmi úspěšný "MTV Unplugged" /Reprise, 1992/) a takové, které tu více tu méně výrazně tuto bluesovou rozháranost usmiřují (klasicky např. "Pilgrim" /Reprise, 1998/). Na desce "Reptile" /Reprise, 2001/ se poprvé rozptylují tyto jinak vcelku přísně dodržované hranice, načrtnuté styly se tu v rámci zachování jednotného zvuku a nálady prolínají - třeba dodat, že způsobem, který je pro obě strany obohacující. Snad i proto je následná živá deska "One More Car, One More Rider", jejíž CD verze byla zkompilována z dvou koncertů (v Tokyu a Los Angeles) turné k "Reptile", v kontextu ostatních živých nahrávek ojedinělá (a doufejme, že i přes anoncovanou informaci o posledním turné, ne poslední).

"One More Car, One More Rider" je profesionální a dokonale provedenou prací téměř ze všech možných úhlů pohledu. Skladby jsou, jak se na koncertní projev bluesově laděných (z poloviny černých) hudebníků sluší, ve srovnání s albovými verzemi delší, muzikantsky uvolněnější, živější. Zvuková i výrazová ukázněnost je srovnatelná s kvalitou studiové práce, možnosti CD média jsou příjemně využité dvěma bonusovými video záznamy, snad jen na bookletu by šlo ještě zapracovat - koncept, "new double sized issue from E.C. comics", který je anoncován na titulní stránce, postrádá grafickou i obsahovou souvislost s vnitřkem bookletu, který, s pár minifotkami ze zákulisí a života koncertního týmu a velmi strohými informacemi o skladbách (nejsou např. uvedeny ani místa a data, kdy byly nahrány), budí dojem horkou jehlou spíchnuté práce bez přesvědčivého nápadu.

Co je na desce třeba zejména ocenit, je (ani v podobně profesionálních sférách ne vždy doceňovaná) její dramaturgie. Vzhledem k výpravnosti a dané monstróznosti zaznamenávaných vystoupení je více než příjemné, že se podařilo neuvíznout ve stadionových poprockových klišé, ke kterým přirozeně prostředí velkých pódií svádí. Claptonovi se zde povedlo udržet relativně vyrovnaný poměr mezi akusticky, "klubově" laděnými písněmi (jsou typické zejména pro první čtvrtinu záznamu) a těmi popově valivějšími, které k němu samozřejmě patří zrovna tak. Dynamický kontrast, který mezi těmito písněmi je, pak účinně zintenzivňuje jejich výraz a náladu, díky čemuž nahrávka vyznívá pestře a nejednotvárně. To lze demonstrovat zejména na druhé části záznamu, jehož výrazové rozpětí je pozoruhodně široké - od charlesovsky klidně laděné "I Want A Little Girl", přes creamovskou "Badge", rockově pojaté klasiky jako "Hoochie Coochie Man", nebo snad nejvíce nářezového místa celé desky, písně "Layla", pozvolné "ploužáky" jako "Have You Ever Loved A Woman?" či "Wonderful Tonight" se nakonec vrací opět k vyklidněné najazzlé poloze v podobě "Over The Rainbow". Nebo z druhé strany, čtveřice skladeb z desky "Pilgrim", která uzavírá první disk, dík poměrně jednotvárnému zvuku nepatrně skouzává k onomu "stadpopovému" utlumujícímu režimu.

Případné výtky ke Claptonově čerstvé živé nahrávce mohou být však pouze konceptuální a v kontextu celé desky a hlavně jejímu obsahu marginální. Důležitá jsou kritéria jako přítomný náboj, verva do hry a přesvědčivost, která místy hraničí až s uhrančivostí, kritéria, ve kterých "One More Car, One More Rider" vyniká a díky jejichž naplnění by snad nebylo od věci předpovědět desce podobný úspěch, jaký měl fenomenální, dnes deset let starý, "Unplugged".