Astroid Boys je uskupení šesti lidí z ostrovního Cardiffu a naživo jej tvoří tři rappeři, kytarista, bubeník a hráč obsluhující elektronickou část hudby. Dohromady v sobě mísí grime, punk a hardcore, což naživo tvoří výbušný mix, který si tu půjčuje z Beastie Boys, támhle zase z Rage Against The Machine, funguje to ale skvěle. Dokonce tak, že od roku 2012 hrající uskupení v kontextu večera nepůsobilo jako předkapela, ale plnohodnotý parťák hlavním hvězdám, na nějž by stálo za to vyrazit i samostatně.

Totéž by teoreticky mohlo platit i pro Lower Than Atlantis, o nichž už jste si na musicserveru mohli přečíst řadu oslavných textů. Tento k nim ale bohužel patřit nebude, protože jakmile se v sále rozezněly první tóny skladby "Had Enough" z druhé desky "Safe In Sound", bylo slyšet, že je něco špatně. Nejprve to vypadalo jen jako problémy s hlasitostí mikrofonu, když ale zpěvák Mike Duce od půlky písničky už ani intonovat nezkoušel, bylo po srandě. S omluvou za nemoc a slibem náhrady frontman hodil kytarou o zem a po jediné skladbě se vrátil do zákulisí. Zbytek kapely jej následoval.

Ztráta hlasu tak zcela pohřbila naději na zopakování skvělého setu z Rock for People, který měl potenciál přihrát jinak výborné skvadře muzikantů šanci na rostoucí fanouškovskou základnu v našich končinách, nakonec si ale každý sám pro sebe musel zhodnotit, kde přesně se na stupnici tolerance mezi body "Chudák je nemocný, tak to chápu," po "Vždyť sakra nic nepředvedli, vraťte mi peníze," bude pohybovat. Ať už si ale vyberete jakoukoliv stranu, nic to nemění na tom, že jak pořadatelé, tak samotná kapela nyní mají možnost ukázat se jako frajeři a nabídnout platícím návštěvníkům nějakou kompenzaci. Zvednou rukavici?

Po předčasně ukončeném vystoupení chyběla do začátku koncertu Enter Shikari téměř hodina a to nepočítáme půlhodinovou přestavbu pódia kvůli jednomu songu, kterou už fanoušci měli tou dobou za sebou. Nabízelo se tedy několik variant. Nastoupí Shikari na značky už dříve? Prodlouží svůj koncert? Nebo se to zruší úplně? Vítězem se stal asi nejméně očekávaný scénář a sice ten, kdy závěrečné uskupení nenastoupilo ani v předem plánovaný čas, tedy v 21:15, ale dokonce ještě později! Běžně by takový detail rozhněval málokoho, ale při vědomí, že na přestavbu pódia byla téměř hodina a až v nastavených 15 minutách teprve nějakého technika napadlo, že by z pódia mohl odstranit odposlech, to už je na pováženou. A fanoušci si toho samozřejmě všimli a svou nelibost dávali najevo hvízdáním a nesouhlasným skandováním.

Mohlo to všechno skončit hodně špatně, ale nakonec Enter Shikari přišli. A ano, opět prokázali, že jsou jednou z nejlepších živých kapel posledních let. Ta image slušného chlapce v obleku, s kravatou a šíleným účesem a jeho následná proměna ve zběsilého blázna, který ničí stojany na mikrofon a pak si z nich dělá stojany na sako, protože už je tak v ráži, že hraje jen v kalhotách a rozepnutou košilí, zkrátka stále stojí za to.

Co je ale hlavní, není to pořád to samé. Po minulém turné ke skvělé desce "The Mindsweep", o němž jste si u nás mohli přečíst spoustu článků, tentokrát parta kolem Rou Reynoldse vsadila na kruhovou projekci, která se zapíná, jen když nám chce ukázat něco důležitého a jinak nijak neodvádí pozornost od toho hlavního. A vyplatilo se to.

Také snaha o zakomponování nového materiálu z čerstvého výlisku "The Spark" vyšla na výbornou. Do skákání při skandování "Get up! Get ip!" v refrénu perfektní "Take My Country Back" se setkala se skvělou odezvou, výtečně si vedla také "Undercover Agents" s čistými zpěvy a hlavně klavírní balada "Airfield", kterou frontman věnoval všem, kteří bojují se strachem a snaží se mu postavit. To právě projekce doplnila záběry na letištní dráhu, z níž vzlétá letadlo a jak stoupalo vzhůru, gradovala i píseň. A to až do klasicky ukřičené, kytarové části, v níž bylo hudební napojení se muzikantů s diváky asi nejsilnější.

Z klasických hitů zaujala pochopitelně "The Last Garisson", která i bez drum'n'bassové složky v podkladu funguje naživo stále krásně, a crowdsurfeři i milovníci circle pitů si leccos našli i během "Arguing With Thermometers", která leteckými záběry na loď, která probourává ledovce připomněla, že Enter Shikari nejsou jen o tom žasnutím nad tím, na jak vysoké reprobedny se Rou Reynolds vyšplhá tentokrát, ale že se snaží i něco říct. A právě ta hloubka je tím, co žánry intenzivně míchající formaci dělí od podobných spolků, na které se sice skvěle moshuje, ale nic navíc už nenabízejí.

Nebyl by to ale jedenatřicetiletý rodák ze St. Albans, aby zase neposouval hranice. Vyprodané Divadlo Archa tak se zatajeným dechem sledovalo nejen jeho skok do publika, hru na kytaru z reprobedny nebo rádoby konkurenta, kterému se podařilo z kotle přesurfovat s pivem v ruce až ke zvukaři, ale během závěrečné novinky "Live Outside" už si to předák zamířil až na balkóny, kde se jednou rukou držel zvenčí zábradlí a tou druhou křičel texty do obličeje všem těm, kteří si na kotel netroufli. Fascinované ovace nebraly konce.

Enter Shikari tak v Praze odehráli další ze svých nezapomenutelných koncertů, o nichž se bude ještě dlouho vyprávět, a všichni ti, kteří se s nimi pořád ještě dostatečně neseznámili, by to měli hodně rychle napravit a naskočit do rozjetého vlaku zavčasu. Momentálně totiž platí to, co se zpívá v refrénu předposlední skladby "Redshift", jedné z jejich nejlepších. Tedy že zrychlují.