Jsou kapely, jež mají tábor neobyčejných fanoušků ctících snad až kult své oblíbené hudební skupiny. Je to společenstvo oddaných posluchačů a tahle oddanost není jen sezónní záležitostí. Opravdoví depešáci jimi jsou snad na celý život a taková Kiss Army disponuje nemalou silou početnou, ale jistě i kupní. A třeba Iron Maiden jsou stejní ve znamení maskota Eddieho už pětadvacet roků. Od počátku osmdesátých let se změnilo snad jen to, že získali další shromažďovací médium v podobě Internetu a komunikace s kapelou se urychlila a ještě více zpřístupnila. Jen hudba zůstává pořád stejná, není snad nikoho, kdo by chtěl po Železné panně nějaké stylové přemety.

Aktuální sbírka největších hitů je podle slov šéfa kapely Steva Harrise úvodem do poznávání Iron Maiden pro novou generaci fandů (protože ti staří už stejně všechno mají). Jedna bestofka už vyšla před šesti lety pod jménem "The Best Of The Beast", nemluvě o mnoha živácích. Současně vychází i luxusní box set "Eddie’s Archive" shromažďující na třech dvojalbech živá vystoupení a kolekci B-stran singlů. "Edward The Great" neobsahuje žádnou novou nahrávku, jen poslední skladba je živák z letošního dvojalba "Rock In Rio", kde slyšíme čtvrtmiliónový chór ("Fear Of The Dark"). Jinak žádná překvapení, chronologický výběr obsahuje ty největší pecky, ovšem až od třetího alba "The Number Of The Beast" z roku 1982, nejvíce, čtyřmi skladbami, je zastoupena deska "Seventh Son Of A Seventh Son".

Ty písně potvrzují, že "Ajroni" jsou klasikou žánru. Tyhle by měl každý správný metloš znát. Kdybych měl nějakému metalovému pořadu v rádiu nebo televizi vybrat znělku, byl by to úvodní riff "Wasted Riff" - ať si každý říká co chce, ale to je motiv z nejvýraznějších v historii. Jistěže jsou novější nahrávky jen pokračováním toho, co už bylo vyřčeno a "2 Minutes To Midnight", "Can I Play With Madness" či "Number Of The Beast" asi těžko budou překonány. Jen zvuk se mění k lepšímu, ale třeba koncertní záznam z Ria naprosto vymazává vročení jednotlivých skladeb, je to pořád stejná banda.

Bylo by jednoduché spláchnout Iron Maiden a podobné kapely s tím, že jsou nemoderní a směšné. Ale je to jeden z odstínů hudby, co ji dělají tak barevnou a pestrou. A raději budu s trochou zábavného nadhledu poslouchat poctivě zahraný a koneckonců ani ne hloupý bigbít (stačí přečíst texty) než slizké boybandy, vyumělkované fifleny a stupidní tucky, co si nahraje každý pitomec doma na pécéčku.