Nevím, jestli jsou Backstreet Boys pohřbeni, či zda si dávají pouze menší pauzu. Tuhle partičku jsem nikdy neposlouchal, jejich aureola mi byla svou přeslazeností, falešnou romantikou, fyziologickou dokonalostí a komerční determinací nesympatická. Bylo ovšem takřka nemožné se vyhnout tomu nebo onomu hitu valícímu se z rádiového éteru, tvorbu hochů "s mlékem na tváři" tudíž zprostředkovaně, útržkovitě znám. O to více mě překvapuje album "Now Or Never" jednoho ze členů souboru, Nicka Cartera. Připravil totiž obstojnou (i když nikterak výjimečnou) rockovou desku, na níž lze nalézt hned několik docela ucházejících momentů.

Na desce jednoznačně převažuje rockový feeling, to ale rozhodně neznamená, že by se Nick nadobro zbavil líbivých poloh, tak pěkně vyzkoušených v domovské bandě. A ty jsou tím nejhorším, co vás na albu "Now Or Never" potká. Odhlédněme od textové struktury, která je obtočena z devadesáti procent kolem tradičních, již dosti vyprázdněných provolávání dívčiny krásy, lásky, jejích slz a jejího pláče, jejího odmítání a zase přijímání. Nic nového pod sluncem jak po stránce tématické, tak formální (to by však po Nicku Carterovi, stejně jako po stovkách dalších, stejně nikdo nechtěl).

Šťastnějším a pro mne vskutku překvapivým je rock’n’rollový nádech desky, který odkazuje ke směsici Bryana Adamse a Bon Joviho (s lehkým příspěvkem Roxette). Kanadského rockera evokuje především zabarvení Carterova zpěvu, Bon Jovi vytanou na mysli ve spojitosti se stadiónovými vyřvávačkami "Girls In The USA" nebo "Is It Saturday Yet?". Ve skladbě "I Got You" zase vypátráme nezpochybnitelný vliv legendárních U2, solidně šlapající "Blow Your Mind" jako by vypadla z pera partiček typu Nickelback a Default. Když se pozorně podíváte na výčet mnou jmenovaných kapel, snadno vám dojde, kde leží přednost alba "Now Or Never" - je jí chytlavá melodičnost (někdy ale řádně kýčovitá) a hudební nekonfliktnost (ačkoli nelze hovořit o popové pustosti).

Nick Carter se na většině písní podílel nejen jako interpret, nýbrž i z pozice skladatele. Přestože obecně se jedná o muziku pop-rockovou, nenáročnou, rozhodně ale ne stupidní, můžete nalézt i postranní vlivy raggae či hip-hopu, což, alespoň v mých očích, zdvihá zpěváka o nějaký ten stupínek výš. "Now Or Never" je každopádně komerční mainstreamová deska se spoustou samolibých, neautentických, přehnaně patetických pasáží, jež jsou ovšem tu a tam vyváženy solidními hardrockovými momenty, zajímavými aranžemi a tak nějak dobře snesitelnou atmosférou (krom několika nehorázně patriotských chvil).

Těžko říct, kam se bude Nick Carter vyvíjet dále. Možná zakrní, zůstane příliš pod vlivem Backstreet Boys a jim podobných magnetů na peníze a rezignuje na svébytnější muzicírování. "Now Or Never" by ovšem mohlo být příslibem do budoucna, že až se Carter plně oprostí od komerčních klišé, bude schopen produkovat ucházející rocková alba.