Většinou to tak bývá. Zajdete si někde na festivalu na kapelu, kterou jste do té doby neznali, a naprosto vás dostane. Následující rok o ní vykládáte všem svým kamarádům, neposloucháte skoro nic jiného a pak konečně nastane koncert číslo dvě. A tři. A čtyři. A další. Všechny jsou víceméně super, ale už to není tak skvělé jako ten první. Už tam chybí to překvapení. Ten šok. Ta čistá, průzračná dávka euforie, kterou jste s jejich objevením dostali přímo do žíly.

Někdy to ale může být i jinak. Nestává se to moc často, ale stává. Nedělní koncert Oh Wonder ve vyprodaném klubu Roxy byl totiž ukázkou, že někdy i vystoupení s pořadovým číslem tři může být tím nejlepším.

Jakkoliv to totiž vypadalo, že seznámení se s kapelou v Rakousku a následné nepatrně slabší, přesto výjimečně dobré prohloubení sympatií v Maďarsku už zůstanou těmi laťkami, které duo bude nadále podlézat, ukázalo se, že jejich potenciál ještě nebyl plně vytěžen.

Vidět to bylo už na samotné scéně, která dříve jednoduchou linku světel ve tvaru "OW" povýšila na nový level dalšími řadami reflektorů, díky nimž se například "High On Humans" odehrávala v rudém pekle. Přirozeně bílé světlo zase dodávalo fanouškům sílu sborově odzpívat "All We Do", v níž muzikanti zpívají o tom, jak máme chodit za svými sny. A kupříkladu gradující "Waste" by bez stroboskopů byla poloviční.

Jakkoliv ale pódiové vybavení bylo oproti minulým dvěma koncertům značně vylepšeno, prim stále hrála úžasná chemie mezi hlavními protagonisty, tedy okouzlující Josephine Vander Gucht a usměvavým Anthonym Westem. V minulosti je bylo často vidět jen za klávesami, v Anthonyho případě navíc ještě za kytarou, jak se chytají mikrofonu a trochu staticky zpívají, tentokrát po sobě ale neustále pokukovali, jako by jeden druhého ujišťovali: "Jsi v pohodě? Bavíš se stejně dobře jako já?" A se stejnou otázkou chodili zdravit i první řady.

Fanoušci byli fantastičtí, znali všechny texty, zpívali je s kapelou, a když si volali o přídavek, klub se třásl v základech, protože tak obrovský randál asi ještě nezažil. Josephine byla z neuvěřitelně pozitivního přijetí tak nadšená, že po tom všem zdravení v češtině a vykládání o tom, jak v Praze strávili úžasnou sobotu v restauraci, kde píchali prstem do menu, protože nebylo v angličtině, tancovala a celá zářila jako ještě nikdy předtím. Zejména na ní bylo vidět, jak ji struktura vlastních písniček svazuje, protože byla evidentně připravená rozjet se ještě víc a doslova explodovat štěstím.

A v takových chvílích i protivný hudební novinář musí složit všechny zbraně a kapitulovat. Protože když se po svezení se na vlnách euforie ještě do "Heart Strings" přidal Josephinin bratr Will a píseň vyšperkoval saxofonem, nezbývalo než se roztéct štěstím a s přihlouplým úsměvem ve tváři se zamilovaným citoslovcem "Ach..." se přidat k ostatním.

Kdo Oh Wonder nezná, tomu to bude znít jako odvážné tvrzení, ale žádná jiná popová kapela z posledních let nemá aktuálně tak dobře našlápnuto jako právě rodáci z Londýna. Viděli jsme od malých klubů ke hvězdám růst Bastille, Twenty One Pilots, Hurts nebo Imagine Dragons a momentálně není důvod, proč by se dalším velkým jménem neměli stát právě oni. Jsou mladí, krásní, milí, plní radosti z hraní, kterou jim vidíte vepsanou ve tvářích, mají na kontě výbornou druhou desku "Ultralife", a pokud ustojí ten šílený tlak, nemělo by jim v tom nic bránit. Teď ještě aby se jich pořádně chytla i rádia. Sledujte je dál. Vyplatí se to.