Pokud jste v úvodu článku dobře počítali jmenované hříchy, došli jste pouze k číslu šest. Chybějící
Lenost je totiž jediná, která se k nové tvorbě americké megastar nedá přiřadit. S takovými kasovními úspěchy nemůžete jen tak sedět s nohama hozenýma na okenním parapetu. Nová deska "Reputation" je venku pár dnů a už teď se spekuluje o prodeji dvou milionů kousků v prvním týdnu.
Taylor Swift je jako nejmenovaná značka s logem nakousnutého jablka - a my jsme ti, co stojí před obchodem a křičí:
"Shut up and take my money!"
Taylor Swift je mainstream jako hrom. I kdyby nahrála song, kde bude tři minuty do rytmu kvákat jako žába, bude mít miliónová zhlédnutí už po třech hodinách od zveřejnění a první místa ve světových hitparádách. Hůře se tak už hodnotí kvalita samotné hudby. Je to opravdu tak dobré, když to všichni kupují? Je to tak špatné, že o tom všichni mluví? Pomyslná mince balancuje na hraně a hodně záleží na tom, které straně dáváte přednost. Vy, co jen nechápete její úspěchy, podobně jako
Kanye West, dejte od poslechu okamžitě ruce pryč. Taylor vás tu rozhodně nehodlá přesvědčovat o svým uměleckých kvalitách. Produkce je minimalistická, refrény jednoduché a vlastně tu není ani pořádný hit. A vy, kdo milujete tři roky starý singl "Bad Blood", jásejte, nová deska je přesně taková jako slavné vyúčtování s
Katy Perry za ukradené tanečníky.
Když se srovná tři roky staré album
"1989" s novým přírůstkem ve zpěvaččině diskografii, je až šokující, jak se nálady obou desek liší. Jemný holčičí hlásek, který poletoval především ve vyšších tónech, najednou klesl do nižších poloh a získal temný šepotavý závoj. Taylor nám dává jasný vzkaz, co z ní všichni pomlouvači a
hateři udělali. A pokud nesledujete americký bulvár, dovolte trochu drbů ze světa celebrit.
Taylor Swift si svoji kariéru vybudovala na milých country písničkách a skrz tento mimo USA opomíjený rádiový žánr se dostala na vrchol oceňovaných. Ale příval zlatých gramofonků a jiných cen se především nelíbil samozvanému bohovi Kanye Westovi a dnes už stokrát ohrané přerušení jejího děkovného projevu je počátkem kolotoče lží a pomluv. Svojí trochou do mlýna přispěla i manželka
Kim Kardashian a pak už novinové plátky hledaly jeden skandál za druhým. Taylor to novinářům zjednodušovala i různými aférkami se slavnými osobnostmi, které vždy skončily skandálem. Mezi její známosti patří DJ
Calvin Harris, zpěvák
Joe Jonas, herec Jake Gyllenhaal, člen skupiny
One Direction Harry Styles, Taylor Lautner a seznam by mohl ještě chvíli pokračovat.
Při poslechu nové desky už pak je jen otázkou, která písnička patří které osobnosti. Pilotní singl "Look What You Made Me Do" svým textem a hlavně klipem odkazuje především na nejstarší spor s Kaynem Westem. A tady je na místě zatleskat, jak se z tohoto už skoro zapomenutého sváru dalo opět vytěžit maximum. Přitom je vše postavené na minimální produkci s neexistujícím refrénem. Mimochodem, můžete si tu odškrtnout první hřích, a to
Hněv. O
Závisti je především toužebná "Gorgeous", na
Chtíč se obrací "Dress",
Nestřídmost může reprezentovat "This Is Why We Can't Have Nice Things", pyšnou Taylor zažijeme v "End Game" a lakomou v "Don't Blame Me".
Hudebně je vše postavené na hutných tvrdých elektronických bubnech a basách, k tomu se občas přidává robotický autotune a melodie kličkují mezi jednoduchými popovými melodiemi a recitováním. Píseň "End Game" s hvězdnými hosty
Edem Sheeranem a rapperem
Future patří mezi vůbec největší zklamání desky. Taylor by se už nemusela příště pouštět do rapování a i její přihrávači už dříve předvedli mnohem lepší party než nyní. Popovou Taylor pak hezky reprezentuje chytlavá "Getaway Car", která má jako jedna z mála opravdu hitový potenciál. Výrazným a zapamatovatelným refrénem se vyznačuje i vtipná "This Is Why We Can't Have Nice Things" nebo "King Of My Heart".
Úvodní "...Ready For It?" trochu škodí nemelodický drop, kterému ale předchází chytlavý náběh. "I Did Something Bad" a "Don't Blame Me" mají obě zpočátku podobně hutné beaty, které hodně připomínají zmiňovaný hit "Bad Blood". Následující "Delicate" je pak pěknou ukázkou až skoro severského electropopu. Jedinou baladou je závěrečná "New Year's Day". Když tuto skladbu zpěvačka pustila svým velkým fanouškům na exkluzivní předpremiéře nové desky, někteří se svíjeli v křečích agónie na zemi a plakali štěstím. Proti gustu..., ale ruku na srdce - měla už lepší.
.
Pokud jste se čtením došli až k tomuto poslednímu odstavci recenze, musíte být nanejvýš zvědaví, na kterou stranu se
pan pisálek přikloní. Hodnocení by mohlo být v tomto případě dvojí. Když vezmeme v potaz, že tvorba
Taylor Swift je jen předem naplánovaný kalkul, který sází na to, že se fanoušci vrhnou úplně na cokoliv, je nová deska jen bezduchá slátanina bez jediné zapamatovatelné melodie. Pokud se na "Reputation" podíváme fanouškovskýma očima, máme tu skvělou osobní zpověď, kde se dá dlouho pátrat, na co vše odkazují trefné texty. Album je postavené především na postupném objevování, a proto se mu musí věnovat určitý čas.
"Players gonna play, play and the haters gonna hate, hate, hate." A my buď s Taylor hrajeme nabízenou hru, nebo ji už z principu nenávidíme.